Doktor práv Václav Robert hrabě Kounic se narodil 28. září 1848 v Drážďanech jako nejmladší dítě Michala Karla Kounice a Eleonory, rozené Voračické z Paběnic. Eleonora patřila k předním českým vlastenkám poloviny 19. století. O tom svědčí i skutečnost, že jí věnovala Božena Němcová své nejznámější dílo Babička a „obsadila“ ji do role milé hraběnky Březenské v Pohorské vesnici. Již jako chlapec se tak Václav díky své matce mohl potkat s takovými osobnostmi české kultury a společnosti jako byl František Palacký, Karel Jaromír Erben, Vítězslav Hálek, Josef Václav Sládek, Miroslav Tyrš, František Ladislav Rieger nebo Karolína Světlá. Duch českého vlastenectví jej pak provázel celým životem.

Pro mladého šlechtice byly důležité znalosti vztahující se ke správě majetku a k veřejným činnostem. Z tohoto důvodu získával praktické poznatky na panství Třebešice u Čáslavi, které pak završil v letech 1867-1869 studiem na vyšší hospodářské škole v Táboře. V druhé polovině 19. století si řada šlechticů prohlubovala své znalosti především studiem práv a národohospodářství. Výjimkou nebyl ani Václav, který studoval právnickou fakultu v Praze a ve Vídni a roku 1873 získal doktorát. Ještě jako student se zamiloval do krásné herečky Prozatímního divadla v Praze, Josefíny Čermákové, se kterou se po čtyřleté známosti oženil. Václav Kounic šel za hlasem svého srdce a manželku si nevybíral podle jejího postavení nebo možného věna. Tím si zároveň komplikoval možný přístup k rodovému majetku, protože jednou z podmínek převzetí rodového fideikomisu (nedělitelného dědičného panství) byla právě i dostatečná urozenost manželky.

Novomanželé většinou pobývali na zámečku Vysoká nedaleko Příbrami, který Václav nedlouho předtím koupil. Kousek od Kounicovy rezidence se usadil Václavův švagr (manžel Josefíniny sestry Anny), skladatel Antonín Dvořák. Z Vysoké se rázem stalo kulturní středisko a Kounice zde navštěvují takové osobnosti české kultury jako Julius Zeyer, Ladislav Stroupežnický nebo Václav Beneš Třebízský.

Václav Kounic se velmi zajímal o veřejné dění a o politiku. Není se tak čemu divit, když se rozhodl do ní vstoupit aktivně. V roce 1883 tak byl zvolen poslancem českého zemského sněmu. Pozoruhodné je, že se tak stalo na kandidátce konzervativních velkostatkářů (šlechty). Václav totiž sice původem k šlechtě příslušel, ale svými politickými názory byl mnohem liberálnější (nebo jak o sobě sám psal „radikálnější“).

Své smýšlení dal najevo ve volbách do říšské rady ve Vídni roku 1885, kdy již kandidoval za Národní stranu svobodomyslnou (známou spíše jako mladočeši), ve které měl přátele již z dob studií. Jako volební obvod si zvolil kladensko-slánský kraj, kde žilo početné dělnictvo. Právě dělníkům věnoval řadu svých parlamentních i mimoparlamentních politických aktivit.

Hned na začátku se zasazoval za zvýšení počtu živnostenských dozorců, kteří měli dohlížet na dodržování zákonných pracovních podmínek pro dělníky. Později bojoval za zavedení osmihodinové pracovní doby nebo zlepšení sociálních podmínek horníků. V širší rovině patřil k propagátorům všeobecného volebního práva a tiskové svobody. Není divu, že se mu díky takovému působení ve veřejné sféře dostalo přezdívky „rudý hrabě“. Mezi poslanci říšské rady i českého zemského sněmu patřil k nejaktivnějším a svůj mandát vykonával až do smrti svého bratra Albrechta v roce 1897.

Nesmírně těžkou ztrátu v rodině zaznamenal již 27. května 1895, když zemřela jeho milovaná manželka. S tímto předčasným odchodem se těžce vyrovnával. Po již zmíněné smrti svého bratra Albrechta zdědil Václav celý rodový fideikomis, který zahrnoval rozsáhlý majetek na Moravě – především velkostatky Slavkov a Uherský Brod.

Poté, co se ujal správy rodinného majetku, již do politiky aktivně nezasahoval, přestože dostával nabídky ke kandidatuře. Během svých pobytů v Uherském Brodě se seznámil s mladou Josefínou Horovou a po čase se do ní silně zamiloval. Josefína se narodila 7. dubna 1881 v chudé rodině ve vsi Žinkovy na Plzeňsku a kvůli svým zdravotním problémům se dostala do rodiny vzdálené příbuzné, jejíž manžel byl úředníkem Kounicova velkostatku v Uherském Brodě.

Hraběte Kounice a Josefínu dělil nejen původ a majetek, ale též poměrně značný věkový rozdíl třiatřiceti let. Jejich vztah se však prohluboval. Není proto divu, že se Václav snažil trávit v Uherském Brodě stále víc času. Protože bydlení ve městě mu příliš nevyhovovalo, rozhodl se, že na svých pozemcích nedaleko města nechá postavit malý zámeček. V roce 1905 byl zámeček Obora dokončen a stal se oblíbeným místem, kde Václav Kounic prožíval s přáteli svůj volný čas. Na návštěvu k hraběti sem přicházeli například malíři Joža Uprka, Josef Klír nebo architekt Dušan Jurkovič.

Slavný svatební den Václava Kounice a Josefíny Horové nastal v Praze 12. května 1908. Sám Václav na ni vzpomíná v dopise příteli Josefu V. Sládkovi následovně: „Obřady v kostele hladce se odbyly, jen prý jsem nedovoleně řval jako lev, říkaje ano. Starému parlamentníku, který tolik set hlasování prožil, se to musí odpustit. Nevěsta zase říkala formulárie tak rychle, že ji Monsignor napomenul: Počkejte, ne tak zčerstva, říkejte to hezky za mnou. Já zase, když řekl: Ve jménu Otce, myslil, že mám udělat kříž, tak že mně řekl: Nechte tam tu ruku – byly totiž zrovna ve štole ovinuté. To hosté slyšeli a bylo potom z toho dosti smíchu.“

Během svatební hostiny zaskočili novomanželé hosty nečekaným činem – rozhodli se věnovat takzvaný Kounicův palác v Brně na Radwitowě (dnes Žerotínově) náměstí „Sdružení Hlávkovy studentské kolleje vysokých škol českých v Brně“. Hrabě Kounic nad podobným činem přemýšlel již několik let před svatbou a určitou předlohou mu byl přítel Josef Hlávka, který založil významnou studentskou nadaci v Praze. Kounicův čin byl něco naprosto výjimečného, vždyť hodnota paláce byla odhadována na šest set tisíc korun, což tehdy byla mimořádně velká částka.

Za tento velkorysý dar se novomanželům dostalo velkých díků od předních osobností a institucí české společnosti.

To ostatně předpokládal i Josef V. Sládek, když v odpovědi Kounicovi mimo jiné napsal: „Bohužel, nemohl jsem v novinách sledovat ten údiv, který asi vzbudil Tvůj – vlastně Váš – velký dar. To bych četl vše rád. A teď budeš asi na celé Moravě milovanou osobou.“ Studentské koleje nakonec byly otevřeny až v roce 1923 a získaly jméno po svém mecenáši. Fungují dodnes a v bývalém Kounicově paláci dnes sídlí rektorát Masarykovy univerzity.

Václav Kounic zemřel poměrně náhle 14. října 1913 v Uherském Brodě. Jeho manželka Josefína žila ještě celých osmačtyřicet let a zemřela 4. října 1961 v Praze.

Ještě před svou smrtí odkázala řadu památek na Václava slavkovskému muzeu. U příležitosti stého výročí svatby a velkého daru Václava a Josefíny Kounicových připravili pracovníci Zámku Slavkov-Austerlitz výstavu, která bude slavnostně otevřena 30. května. O osobnosti JUDr. Václava Kounice a o době, v níž žil, se budou zamýšlet čeští i zahraniční historikové na vědecké konferenci 30. září a 1. října 2008.

Martin Rája