Jeden z nejpozoruhodnějších dokumentů nese nadpis „Kaple“ a je věnován popisu vzniku kapličky svatých Jana a Pavla na návsi v Manerově. Krásnou sondou do historie je přepis původního znění:

„(popis a úvaha) Kaple.
Rok 1892. nabude zajisté v dědince naší totiž Manerově neobyčejné důležitosti se neuplyne bohdá bez hojného mravního vlivu na veškeré naše obyvatelstvo ano i okolní. Neboť v tomto roce slavila vesnička naše velkou slavnosť, totiž slavnosť svěcení kaple. Tehdy snaď srdce zaplesalo v každém ňádru, i v tom ňádru toho nemluvňátka, ba ano i v ňádru chorého stařečka nebo stařenky, odebírajícího se skoro již tam, na věčnosť: Kaple tato dle usnešení zdejších obyvatelů měla vystavěna býti asi uprostřed vesnice, na místě, kde dříve bujará mládež skotačila. Tak se též stalo.

Hlavní práci při této stavbě vykonal p. Ant. Chmelař (z Manerova č. 11), mohlo by se jich najmenovati více, neboť byli téměř všichni při této stavbě zaměstnáni.

Netrvalo to dlouho a kaple byla vystavěna. Konečně se přiblížila ta radostná doba, kdy toto útočiště zdejších obyvatelů bylo od p. faráře Bohdalského za spoluúčinkování p. faráře Kučerského slavnostně vysvěceno, na kteréžto svěcení mnohý se pamatovati bude.

Uvnitř pak chová se převzácný poklad, jenž mocí neodolatelnou k sobě táhne zbožná srdce všech věrných obyvatelů; a tímto klenotem a skvostem pro veškeré obyvatelstvo jest: obraz sv. Jana a Pavla.
Všechny výlohy, které se při tom dály, museli zdejší obyvatelé sami zaplatiti, neboť byli zakladateli této úhledné kapličky.

Byl to pro ně dosti veliký náklad, kteří beztoho nejsou mnoho zámožní, neboť platili podsedníci až 14 zl. r.č. a domkaři 1 zl. r.č. Ale rád obětoval každý tento dárek, vždyť je to pro toho, jenž sídlí na nebesích. Důkaz této ctihodnosti vyličuje krásně latinské a řecké přísloví: „Exegi monumentum aere perennius. (následuje i řecký přepis. Překlad: trvalejší než kov pomník jsem postavil)“. A takových přísloví mohli bychom vypočísti mnoho a mnoho, která jsou toho důkazem a kde je vylíčena láska k Tvůrci, Ježíši Kristu.

A zavzní-li zvonek, který byl taktéž na opravě při této novostavbě ráno neb večer, tu slyšíme z mnohých úst: „Anděl Páně“, která sobě u Boha hojné milosti vyprošují.

V Manerově 26. července 1903
Chmelař Josef
představený
razítko PŘEDSTAVENSTVO OBCE V MANEROVĚ“
Na tomto dobovém svědectví, které dojímá svou lidovou zbožností na jedné straně a upřímností zjevně vzdělaného autora na straně druhé, je několik zajímavých momentů, které bych rád stručně okomentoval.
Předně bych vyzdvihl způsob vzniku kaple – společného díla všech obyvatel, „neboť byli téměř všichni při této stavbě zaměstnáni“, jak píše autor. Pro Manerov je to vůbec typické a jak vidno dědičné, že se zde buduje spíše společně a zdola než za peníze vrchnosti.

Další skutečnost, jež mě překvapila, je slohová úroveň autora, který ač pochází ze sedlácké rodiny, nepostrádá zjevně krom přirozené inteligence slušného vzdělání, což prozrazuje nejen znalost latinských citátů (ty lze ostatně opsat), ale zejména vlastnoručně kroužené řecké písmo použité v textu s takřka samozřejmou zručností. Stojí snad za zmínku, že pamětní spis zhotovil manerovský „radní“ Josef Chmelař, stavbu kaple řídil jeho otec Antonín Chmelař, a v matrice Manerova je doložen ještě jeho otec Václav Chmelař, který žil v polovině 19. století. Rod Chmelařů tak patří k nejstarším kontinuálním rodům v dědině (dodnes) a jak vidno, plodil jedince nadprůměrné, kteří se v pravé době dokázali zasadit o zájmy celku.

Pro doplnění všech skutečností je třeba připomenout, že dotčená kaplička sv. Jana a Pavla uprostřed dědiny nebyla první sakrální stavbou v lokalitě. Tou byla stará kaplička „Pod Františkem“ datovaná římským letopočtem k roku 1727, stavba to zřejmě jezuitská (jak ukazuje zasvěcení sv. Františkovi Xaverskému a sama skutečnost, že v této době bohdalské panství patřilo jezuitskému řádu), nicméně vzniklá na základech ne-li starší stavby, tedy alespoň úcty k léčivé studánce spojené s tradicí sv. Cyrila a Metoděje, jejichž sochy se v kapličce nacházely (nyní jsou restaurovány a vydávají také dosud netušená tajemství, o kterých si řekneme někdy jindy).

Aby nebylo všechno příliš jasné, musíme zmínit záhadu, která se váže k manerovskému zvonu. Jak píše Josef Chmelař, při novostavbě kaple byl zvon na opravě. Zatímco tedy kaple teprve vznikala, zvon již předtím musel někde viset. A nejen to, byl také používán, jak dosvědčuje jiná památná listina, která ve starých rozpočtech obce manerovské zmiňuje výdaje za zvonění při bouřkách, samo o sobě paradoxní, neboť se na dědině drželo ještě víc než sto let poté, co je zakázal osvícenský císař Josef II.

Nuže, nová záhada, jaká zákonitě musí vzniknout při zodpovězení nějaké starší záhady, jež tím přestává záhadou být, zní: kde vlastně stála původní manerovská zvonička před postavením kaple na dědině?

Jiří Novotný