Za hlavním sklepem, jak si pamatuji, byl v kolmici další cihelný klenutý sklep, spíše chodba o délce asi pětadvaceti metrů, která vedla z meze za kapličkou, kde byl vstup, až ke konci sklepa – lednice. Vstupní část chodby je zbořená a zasypaná domovním odpadem.

Myslel jsem si, existence chodby je navždy skončena. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že z lednice je v její zadní části vybouraný úzký otvor a zadní část nezasypané chodby je průlezem přístupná.

A to není všechno. Je tu další rozvětvení. Šikmá chodba směřuje vzhůru zpět ke kapličce a sklep větších rozměrů, opět s cihelnou klenbou, směřuje k rodinným domům za kapličkou. Je z části zanesený přírodním materiálem. O tom určitě nemá nikdo ani tušení!

Sklepy pod obecním majetkem nebyly jenom na náměstí. Ale například před domem Emila Sedlmajera č. p. 26 vedl domovní sklep až pod vozovku před domem. Při budování městské kanalizace před rokem 1970 byl sklep zasypán.

Řekneme si něco ještě o zemních objektech, takzvané obřadní židovské lázni „mikve“ s čistou přírodní vodou. Mikve by měla pojmout 762 litrů vody a být dost hluboká, aby umožnila dospělému člověku úplné ponoření.

Kromě jiného obřadní lázeň používaly většinou věřící ženy, jež jsou podle židovského zákona povinny se ponořit do lázně před svatbou, po menstruaci a po porodu. Jedná se o rituální lázeň, nikoliv očistnou (nenahrazuje koupelnu nebo sprchu).

Předpokládám, že v Novém Rousínově mohla mikve být v objektu židovského domu č. 105. S výpomocnou modlitebnou a školními třídami, za dnešní synagogou. V takzvané židovské škole, jak ji znají místní, která byla postavena v roce 1658. Bohužel byla zbořena v roce 1974. V obdobném objektu byla mikve i ve Slavkově.

V židovské náboženské obci v Novém Rousínově žilo kolem tisíce obyvatel. Podle ing. arch. Jaroslava Klenovského z Brněnské židovské obce na tolik lidí muselo být rituálních lázní víc. Kde nebyla mikve, nemohla být židovská obec. Kde hledat? Ve sklepích bývalé židovské obce. Alois Ličman v pojednání o rousínovské židovské obci z roku 1911 píše: „Lázeň se dosud uchovala“.

To, co se objevilo georadarovým průzkumem, nebo co existuje vedle kapličky sv. Floriana, může být jenom malá část toho, co se pod zemí skrývá, co po celá staletí zůstává ukryto pod povrchem města. Stavební činnost, od středověku po současnost, v souvislostech, které by neměly být zapomenuty, tvoří zřetelnou součást naší minulosti, současnosti a snad i budoucnosti.

Vzhled středověkého města se v průběhu času neustále vyvíjel a měnil. Přestože se výstavba domů i ve středověku řídila poměrně přísným řádem, sklepní prostory byly budovány v naprosté převaze způsobem nedovoleným.

Již ve středověku bylo přísně zakázáno stavět cokoliv pod veřejným majetkem a nikdo nesměl stavbou překročit přesně vymezenou hranici ulice.

Některé prostory tak byly budovány v utajení, neboť měly sloužit k uskladnění cenných věcí, nebo jako únikové cesty v případě ohrožení či nepřátelského útoku. Z těchto důvodů neexistují stavební dokumenty, které by někdejší stav zaznamenávaly.

Někdy, ale spíš převážně, snaha po modernizaci přinesla řadu zásahů do historické struktury města a zbytečné ničení stavebních památek, jako bylo například úplné otevření náměstí po levé straně směrem k jihozápadu, zrušení některých sklepů a „židovských uliček“, necitlivé řešení některých fasád domů na náměstí a nezabezpečení archeologického průzkumu obranné palisády nebo při stavbě domu chráněného bydlení a podobně, které jsou už bohužel nevratné.

Hodně se povídá o tom, že různé sklepy měly pokračování chodbou bůhvíkam. Já si myslím, že z části jsou to jen výplody bujné fantazie, ale z části se jedná o pravdivé údaje. O tom jsme se přesvědčili za kapličkou sv. Floriana. Ovšem pravda a holá skutečnost budou mnohem prostší, než jsme si vysnili.

Je ještě mnoho toho, o čem nevíme, co zůstává ukryto našemu poznání. Tak třeba, jak naši předkové dokázali stavět podzemní chodby, sklepy i jiné objekty bez použití dnes běžné mechanizace. Nebo k čemu a čím tyto stavby budovali.

Zaslouží si to podrobnější průzkum, i když se zdá, že nám to nic „nepřinese“. To je ale zdánlivé a krátkozraké. Novými informacemi o činnosti našich předků se rozšíří naše znalosti a fakta o mnohotvárné historii našeho města. Historie je bohatstvím národa.

Odlehčíme si dnešní povídání o stavitelích podzemí veršem:


Není věru nad dobré zdivo,
co vodu, vápno a maltu potřebuje,
tak jako zedník pivo…


Dokažme i my vkládat své schopnosti do práce, kterou každodenně vykonáváme, snažme se, aby i naše práce byla po desetiletích předmětem obdivu a zkoumání našich předků.

Václav Sedlmajer