Od obyčejných lidí se odlišoval svou uniformou a zbraní, jež jeho členům dodávala všeobecné úcty a vážnosti. Někdy však vzbuzovala i nenávist, kterou si však nikdo z obyvatel račického panství nedovolil veřejně projevit, protože na přízeň či nepřízeň hajných byli odkázáni všichni jeho obyvatelé. Lesní úřad byl umístěn v levé části zámecké brány. Nedaleko odtamtud bydlel lesmistr, revírníci a hajní měli k dispozici hájenky v Račicích, Ježkovicích, Ruprechtově a dříve i v Drnovicích. Před první světovou válkou byl nadřízeným všech hajných revírník Karel Rommeder. Bydlel na Baště v domku číslo 81. Nejstaršími mysliveckými rodinami byli Peckové a Sekaninové.

Rodina Peckova přišla do Račic někdy před rokem 1870. Jeden z jejích nejstarších členů, Filip Peck, byl nadlesním na panství v Boskovicích. Jeho bratr, který byl revírníkem u Zlatého jelena, proslul tím, že v roce 1881 zneškodnil obávaného loupežného vraha Hugo Schenka. Třetí bratr Anastazius Peck byl revírníkem v Ježkovicích. Byl třikrát ženatý a měl několik synů. Jeden z nich - Leopard Peck, který se stal revírníkem v Ruprechtově, zemřel tragicky v roce 1896. O tom, jak k oné události došlo, se nám až do dnešních dnů dochovala následující historka zaznamenaná Marií Sedláčkovou z Račic: „Když jsem chodívala jako děvče sušit seno do lesa, krátívali jsme si práci povídáním o různých zajímavých událostech. Jednou přišla řeč i na Leoparda Pecka. Starý Babčák (Res), narozený někdy kolem roku 1870, nám tehdy o revírníkovi povídal, že byl pověstný svou přísností a neústupností, s jakou pronásledoval a trestal pytláky, kterým se v Ruprechtově říkalo róbčici.

Všichni Ruprechtováci se ho velmi báli a zároveň ho i velmi nenáviděli. Proto se nelze divit tomu, že se zdejší pytláci domluvili, že se mu pomstí. Na kterém místě přesně si na nešťastného revírníka počíhali, není dnes již přesně známo. Ví se však, že výsledek jejich pomsty byl strašný. Róbčici zaskočeného revírníka svázali, do úst mu nacpali své výkaly smíchané s pískem a přivázali ho hlavou dolů ke stromu, pod nímž bylo obrovské mraveniště. Když byl ráno ztýraný revírník objeven, jevil sice ještě známky života, avšak již nemluvil, a krátce na to zemřel.“

Některé tragédie v račických lesích způsobily rozmary počasí. Například kolem roku 1920 zasáhl na pastvinách při sušení sena blesk Annu Zikmundovou a koncem 19. století usmrtil dvě Hlaváčkovy děti, které se před bouří schovaly v lese pod vysoký dub.

Ve staré školní kronice je o této události rukou tehdejší nadučitele Františka Axmanna poznamenáno:
„18. července 1899 snesla se nad krajem naším obrovská bouře, která vyžádala si za oběť dva dětské životy. V tento den odebrali se dva hoši Hlaváčkovi z Račic na jahody do lesa. Arnošt patnáctiletý a Antonín dvanáctiletý. Před bouřkou a deštěm ukryli se v Pístovském lese v údolí zvaném Majerová pod dub. Při bouři oné jen jednou uhodilo, a to právě do dubu, pod nímž oba chlapci se nalézali. Oba byli na místě zabiti a teprve druhého dne náhodou nalezeni.“

S celou řadou tragických událostí i strašidelných historek je spojeno také všem dobře známé Rakovecké údolí u Račic, které patří k největším a nejkrásnějším údolím na Vyškovsku i celé Drahanské vrchovině.

K loupežnému přepadení došlo na jednom místě nedaleko Račic, kde se říká U Utopeného. 28. října 1922 tu byl nalezen zavražděný sedmnáctiletý obuvnický učeň František Gryc z Podomí, který nesl nové boty panu Hradilovi do Bukovinky. Neznámý vrah ho oloupil, a aby ho chlapec neprozradil, tak jej ještě uškrtil a zatáhl do potoka. Tuto událost dnes připomíná pamětní destička s párem bot připevněných na kmen stromu nacházejícího se v místech, kde se dávná vražda udála.

Uvedená oblast je spojena i s celou řadou příhod z doby válečné i poválečné, neboť německé bezpečnostní orgány zde v dobách druhé světové války často pátraly po osobách nepřátelských říši, o čemž svědčí i známý pomníček při vjezdu do Rakoveckého údolí připomínající místo seskoku ruské organizátorské skupiny Jermak na podzim roku 1944.

Z konce války se nám až do dnešních dnů dochoval díky vzpomínkám Josefa Horníčka také následující tragicky končící příběh:
„Blížil se konec války a v Račicích se povídalo, že v okolních lesích je množství partyzánů. Protože jsem tehdy byl mladý a nerozumný kluk, rozhodl jsem se spolu se svým kamarádem Františkem Gottwaldem, že se na ně k Bukovince půjdeme podívat. Protože jsme však nevěděli, kde je přesně hledat, vypravili jsme se nejdříve do Žleba. Cestou jsme si koupili limonádu, a poté jsme vyrazili. U Býčích skal nás zastavil velitel tam právě hlídkujících německých četníků z Vyškova. Spolu s ním tam byl i četník Pospíšil z Račic.

Ptali se nás, co tam děláme. Naštěstí mě napadla výmluva, že u Gottwaldů nám chtějí nechat dřevo a Franta mi jde ukázat, kam pro ně máme jet. Právě v tu chvíli začala postupovat od Račic k Ruprechtovu jednotka německých vojáků se psy. Velitel protektorátního četnictva vylezl na čihadlo, a protože Němci nevěděli, kdo to je, začali po něm pálit. My dva jsme našli spolu s četníkem Pospíšilem bleskově úkryt za čerstvě pokácenými kládami, takže se nám nic nestalo. Vše se odehrávalo v místech, kde se navzájem křižovaly tři lesní cesty, které zde vytvářely jakýsi trojúhelník, ve kterém se ukrýval mezi lesním porostem ruský parašutista.

Ani my, ani Němci jsme neměli o jeho existenci tušení, ale vyčenichali ho psi. Proto mu nezbylo nic jiného, než se zvednout a pokusit se o útěk. V ten moment ho němečtí vojáci před našima očima zastřelili. Mezi tím se na druhém konci trojúhelníku objevil další Rus, který prchal před pronásledovateli směrem k Bukovince. Němci nás svěřili pod dohled četníka Pospíšila a jeho tří kolegů a zahájili pronásledování prchajícího parašutisty. Velitel německých četníků nám přikázal, abychom přenesli mrtvého Rusa z lesíka na nedalekou louku.

Když jsme k němu přišli, našli jsme u něho samopal, hodinky a pytlík s jídlem. Protože se začalo stmívat a četníci se začali obávat o svůj život, nechali mrtvého ležet na louce a vyrazili i s námi směrem k Račicím. Poblíž Jasánek jsme narazili na Karla Sotoláře, který tam byl pro něco s koníkem a lehkým vozíkem. Němci mu přikázali, aby se vydal spolu se mnou do Žleba, a mně, abych za jeho pomoci dopravil mrtvého Rusa do Račic. Bez úhony se nám ho podařilo naložit a kousek před Račicemi jsme znovu dohonili i celou skupinu četníků.

Franta šel domů, ale já jsem musel odvést mrtvého na hřbitov a za pomoci Máni Kučerové, která měla od márnice klíč, ho uložit do umrlčí komory. Po ohledání mrtvoly mi četníci dovolili, abych si odnesl Rusovu kombinézu. Samopal sebrali. Po uložení mrtvoly do márnice jsem šel domů. Toto dobrodružství mne úplně vyléčilo z jakýchkoliv dalších romantických úmyslů. V kombinéze jsem našel legitimaci, která však byla celá od krve. Přečíst bylo možné pouze jediné slovo, zelená. Když válka skončila, odevzdal jsem vše na radnici ruskému důstojníkovi.“

Ani poválečné období se v Rakoveckém údolí neobešlo bez tragických událostí. Svědčí o tom i zápis račického kronikáře Jaroslava Kotoulka z roku 1946 o pátrání bezpečnostních složek nově se rodící republiky po nebezpečných banderovcích. V prvním díle kroniky tehdejšího městyse Račice je o tom poznamenáno: „15. července v noci narazil na silnici mezi Valchou a Hranečníkem František Juřina na čtyři banderovce. Hned 16. 7. přijelo vojsko a SNB. Jeden banderovec byl zastřelen, druhý poraněn a 17. 7. zajat.

18. července v dopoledních hodinách byl zastřelen banderovci ve Žlebě hajný z Horákova, který konal v lese službu za hajného z Říček. Hned na to byly vyvěšeny vyhlášky, na kterých byl popis zbývajících banderovců, které podal před tím zajatý banderovec.V případě spatření měla být ihned vyrozuměna stanice SNB v Račicích. Jakékoliv podporování banderovců bylo zakázáno a přímo trestáno.“

Kdoví, co vše bychom se ještě dověděli, kdyby staleté stromy v račických hvozdech mohly mluvit. I dochovalé záznamy však jasně ukazují, že o tragédie v těchto končinách nebývala nouze.

DALŠÍ ČLÁNKY
NAJDETE V PRAVÉM HORNÍM ROHU

DAGMAR STRYJOVÁ