Sbormistr, skladatel, pedagog, rodák z Opatovic, ale především osobnost, která přesáhla nejen okresní, ale i celorepublikové měřítko. To je již téměř osmdesátiletý Antonín Tučapský, který v sobotu poctil svojí návštěvou druhý ročník sborového festivalu, jehož přívlastek nese právě jeho jméno. O své zážitky a dojmy se podělil v následujícím rozhovoru.

Vracíte se do Vyškova často?
Velmi rád se vracím do Vyškova, tak jako každý do míst svého dětství. Tentokrát jsem cestoval právě kvůli tomu. Letos jsem v České republice již potřetí. V únoru jsem byl v Pardubicích a Praze, ale to bylo vždy kvůli pracovním povinnostem. V červnu jsem navštívil Jihlavu a Prahu.

Teď jsem si do Vyškova jen tak odskočil, v týdnu jsem byl také ještě v Olomouci a Opavě. Na stará kolena pořád ještě dost běhám.

Jaké pocity ve vás zanechal letošní koncert?
Byl jsem překvapený jeho docela dobrou úrovní. Bohužel jsme viděli jen čtyři sbory. Ten z Itálie z jakýchsi důvodů nemohl dorazit. Překvapilo mě hlavně vyškovské těleso, protože zpívalo rozhodně mnohem lépe než před dvěma lety.

Jak se vám líbily vaše skladby v jejich podání?
Sbory zpívaly dobře, podle vlastních sil. Řekl bych svědomitě.

Žijete v Londýně. Jak jste si tam zvykal?
Do Londýna jsem neemigroval, ale přestěhoval se. Moje žena je Angličanka. Jeden z nás dvou tedy vždycky musí žít v cizině. Nejdříve ona tady, potom zase já v Anglii. Už jsem tam dvaatřicet let. Je to jiné prostředí, ale zvykl jsem si.

Dostal jsem tam dobré místo na Trinity College of Music, což pro mě byla pocta. Byl jsem vděčný za přijetí. S britskou společností jsem splynul dobře, a to hlavně prostřednictvím muziky.

Cítíte se tedy spíš jako skladatel, dirigent nebo pedagog?
To je dobrá otázka. Mám - li si vybrat jedno, pak jsem skladatel. Samozřejmě ve svém životě jsem dělal všechno možné. Ale nikdy jsem se neživil skladatelstvím. Vydělával jsem tím, že jsem učil, čili jako pedagog. Komponoval jsem ve volném čase.

Takže to byl koníček?
Já považuji komponování za svoje poslání. Hudebník se ale neuživí jen touto tvorbou. Janáček také celý život jenom učil a dřel se. Jen ve volném čase dirigoval. Až šel do penze, tak na to měl trochu více času. Tak to bylo u všech. A co se týká mého dirigování, k němu jsem přišel, když jsem žil v Nymburce. Tam jsem totiž působil v Pěveckém sdružení moravských učitelů. To mě také uchvátilo. Ale v Anglii už jsem se k této činnosti už moc nedostal.

Nebyly příležitosti?
Snažil jsem se, ale je tam dirigentů dost. Občas jsem někde vypomáhal, nebo někomu poradil, ale za pár let už mě to docela unavovalo. Věděl jsem, že už prostě nemůžu všechno dělat.

Kolik vám bylo, když jste složil první skladbu?
Sotva jsem se naučil číst noty, tak mě lákalo, abych je zapisoval. Myslel jsem si, že komponuji. Zkrátka jsem se vyjadřoval psaním not. Asi jako si děti si rády kreslí, a to přitom ještě neznamená, že budou umělci, tak já jsem rád prostě dělal tuto věc.

Začínal jsem ale kupodivu velmi pozdě. Pustil jsem se do hry na housle, když už mi bylo deset let. Dnes by v tomhle věku žádná hudební škola nikoho nepřijala. Ale já se začal soukromě učit, dělal jsem pokroky, postupoval rychle. První skladbu jsem tedy napsal řekněme v jedenácti letech.

Pamatujete si, co to bylo za skladbu?
To nebyla skladba, to byla jakási dvouhlasá melodie, na housle jsem si ji tehdy vybrnkal. Kupodivu si ji pamatuji, ale nepovažuji to za skladbu.

Na jaké nástroje vlastně umíte hrát?
Začal jsem s houslemi, potom jsem k nim přibral klarinet. S tím jsem hru docela dost pěstoval, působil jsem také ve vojenské hudbě. Pak jsem k tomu ještě přidal klavír, který jsem potřeboval ke své skladatelské i dirigentské praxi. Kdysi jsem držel v rukou i fagot a snad jsem na něj i něco zahrál.

Máte vztah k hudbě v rodině?
Ano, ten byl v naší rodině jak z otcovy tak z matčiny strany. Můj otec sice nebyl hudebník, ale rád zpíval a měl hudební sluch. I když se to neučil. Na vesnici se o to lidé moc nestarali. Jeho bratr byl zase profesionálním hudebníkem. Hrál ještě za Rakouska - Uherska ve vojenských kapelách. Můj dědeček byl také takový venkovský muzikant. Žádná slavnost se bez něj neobešla.

A co vaše děti?
Musely hrát, protože jsem je nutil, jak se často stává. Dcera hrála na klavír, a protože byla poslušná, tak to vydržela dost dlouho, asi sedm let. Ale věděl jsem, že nemá talent. Můj syn byl určitě muzikálnější, také hrál asi tři roky. Potom jsem se ale vzdal, protože dával najevo, jak ho to nebaví. Ale zase je velmi talentovaný výtvarník.

S jakými slavnými lidmi jste se setkal?
Těch byla celá řada. Čeští i cizí autoři, s některými jsem se setkal, s jinými jsem si dopisoval. Napadá mě třeba Benjamin Britten, Carl Orff, Paul Hindemith. S herci méně. Divadlo mě zajímá, ale neměl jsem k němu tak blízký vtah.

Máte čas také na nějaké své koníčky? Tedy kromě hudby…
Rád čtu, v poslední době vlastně nic jiného nedělám. V mládí jsem hodně výtvarničil, to má můj syn zřejmě asi po mně.