Holocaust, genocida židovského národa, je snad nejstrašnějším zločinem v dějinách lidstva. Hrůza takového rozměru, že ji lidská mysl stěží dokáže uchopit. Vždyť lze vůbec nějak pojmout dosah katastrofy, která semlela tolik životů?

Je snad možné se o to aspoň pokusit. Třeba skrze osud jediného člověka. Konkrétního člověka, který měl přátele, příbuzné, své plány, záliby… Například studenta bučovického gymnázia Josefa Trakače, jedné z oněch šesti milionů obětí nacistické nelidskosti.

Výborný atlet, nadaný šachista

Josef Trakač ztratil záhy otce. Se sestrou Hedou a matkou Isabelou žil v jednom z domků v bučovické židovské čtvrti. Matka rodinu živila z výnosu malé galanterie, která byla v budově dnešní radnice naproti někdejšího hostince.

„Nebyli nijak zámožní. Pepík si přivydělával kondicemi, ale když někdo něco potřeboval, tak vypomohl i zdarma. Byl hrozně ochotný,“ říká pamětnice Míla Spiritová, která se s Trakačem seznámila v Sokole.

Dodnes na Josefa Trakače vzpomíná také dlouholetý člen činohry Národního divadla a čestný občan Bučovic Miroslav Doležal: „My jsme si byli snad předurčení. Pepík se narodil dvanáctého února 1919 a já o dva dny dřív. Znali jsme se od dětství. Až do roku 1938, kdy jsme maturovali, jsme byli pořád spolu.“

Oba také navštěvovali bučovické gymnázium. „Seděli jsme spolu v poslední lavici. On byl vynikající žák, šla mu hlavně matematika, fyzika a chemie. Já jsem byl zase spíš na humanitní vědy, tak jsme od sebe opisovali.

Bavily ho také šachy. Hodně sportoval, byl výborný atlet, běžec, dálkař. Říkali jsme mu Tolan, to byl tehdy slavný americký sprinter,“ líčí Miroslav Doležal. O tom, že byl Trakač vynikajícím sportovcem svědčí také fakt, že se v roce 1938 stal vítězem středoškolských sletových her v Praze.

Zlaté časy v době první republiky

Na dobu První československé republiky vzpomínají bývalí studenti reálného gymnázia v Bučovicích jako na idylu vyplněnou prací i spoustou zábavy. „Většinu času jsme trávili na hřišti, hodně jsme chodili do kuželny, podnikali jsme různé procházky, v létě byla na pořadu dne plovárna. Také jsme navštěvovali spolužáky, i za holkama jsme chodili. Byly to krásné časy,“ vypravuje Doležal.

Na Trakače vzpomíná jako na výraznou osobnost. „Byl to rovný kluk, charakterní, spíš introvert. Měl svůj zvláštní smysl pro humor, takový ten suchý. Tak třeba jednou jsem už jako oktaván před maturitou rupnul u tabule z fyziky a když jsem se vrátil do lavice, Pepík mi zašeptal: „Mirku, ty študovat ještě rok, tak přijdou na to, že vůbec nic neumíš!“

V době, kdy Josef Trakač s Miroslavem Doležalem maturoval, už ale mělo Československo namále. Přišla Mnichovská dohoda a bezprostřední hrozba z Hitlerova Německa. Ta vyvstala naléhavě hlavně před Židy, které nacisté obzvlášť pronásledovali. V Bučovicích ale ještě stále panoval klid.

„O tom, co se děje v Německu, jsme se nějak ani nebavili. Atmosféra ve městě byla tolerantní. Neexistovalo, aby někdo o někom řekl: To je Žid. Něco takového nikdo neřešil. Naši rodiče se běžně stýkali. Já jsem byl katolík a můj nejlepší kamarád byl Žid. Nebrali jsme to jako něco neobvyklého,“ říká Miroslav Doležal.

Přichází Němci, začíná přituhovat

Josef Trakač začal po maturitě studovat na brněnské technice. Tam se udržel díky vynikajícímu prospěchu i po rozbití republiky nacisty a nastolení takzvaného Protektorátu Čechy a Morava. Konec studia ale znamenalo uzavření vysokých škol v listopadu 1939. O dalších osudech Josefa Trakače víme především z vyprávění jeho sestry Hedy Stuchlíkové, která své vzpomínky sepsala v roce 1963.

Vrátil se do Bučovic, kde nalezl další uplatnění. „…našel se člověk, který na sebe vzal riziko zaměstnávat příslušníka proskribované vrstvy národa a přijal jej do učení ve svém závodě. Byl to Karel Horák, majitel autodílny a instalačního závodu v Bučovicích. Tak se Pepík učil řemeslu, které mohl dobře potřebovat - jak doufal - kdyby mohl dostudovat strojní inženýrství,“ píše Stuchlíková.

Ale životní podmínky židovských obyvatel byly kvůli nacistickým omezením stále horší. V roce 1941 Němci „arizovali“, jinými slovy ukradli, obchůdek Isabely Trakačové. Josef Trakač musel 22. června 1941 nastoupit do pracovního tábora pro židovské vysokoškoláky na statku SS v Lípě u Havlíčkova Brodu.

„Styk s námi udržoval přes dvě mladá děvčata z Lípy, která v noci přinášela a odnášela dopisy i balíčky k plotu pracovního tábora,“ vzpomínala Heda Stuchlíková.

Perzekuce vrcholí, Židé jdou na smrt

Omezování Židů nacisty postupně dospělo od zákazů návštěv kina či tramvaje až k rozhodnutí o jejich fyzické likvidaci. Také židovští obyvatelé Bučovic museli opustit město. Na konci března 1942 byli transportováni do ghetta v Terezíně. Mezi nimi byla také Isabela Trakačová.

Už na konci dubna 1942 poslala dopis o svém zařazení do transportu na východ. Podařilo se jí ještě odeslat několik zpráv – dopis a pár telegramů – z ghetta Piaski u Lublina. V létě 1942 se přestala ozývat. Patrně zahynula v některém z vyhlazovacích táborů ve východním Polsku.

Heda Stuchlíková se transportu vyhnula díky tomu, že byla provdaná za „árijce“, Stanislava Stuchlíka z Maref. Ten se odmítl rozvést, i když to později odpykal vězněním. Jeho žena tak díky němu přežila válku.

Na podzim 1942 byl rozpuštěn tábor v Lípě a také Josef Trakač putoval do Terezína. V prosinci 1943 nastoupil transport do vyhlazovacího tábora v Osvětimi-Březince. Hedě odtamtud napsal několik dopisů, ty se bohužel nedochovaly.

Ze vzpomínek Karla Grüma, který byl Trakačovým spoluvězněm už v Lípě, vyplývá, že měl v Osvětimi štěstí. Úspěšně prošel proslulou selekcí, v níž lékaři SS rozhodovali o životě a smrti příchozích vězňů. Získal pak dobrou práci jako malíř.

Zbytečná smrt před osvobozením

Mnohem horší to bylo v koncentračním táboře Sachsenhausen, kam Němci Trakače spolu s dalšími vězni z Osvětimi evakuovali před blížící se Rudou armádou. Ze Sachsenhausenu se poprvé ozval v září 1944.

Práce tam byla mnohem tvrdší. Dokládají to i samotné Trakačovy dopisy Stuchlíkovým, v nichž žádá balíčky s jídlem a šaty: „Posílejte prosím Vás, co nejvíce, nedovedete si představit, jak je to zde zapotřebí a co na tom záleží… Vše to jsou věci nezbytné k přežití této doby. Bez Vaší pomoci je to nemožné…,“ psal Trakač Stuchlíkovým v listopadu 1944.

V té době už na něj sahala smrt. „Pepík… náhle onemocněl, dostal tak zvané Hungeredemy (otoky z hladu), jak jsme toto nazývali…,“ vzpomínal Grüm.

Jak na tom byl špatně, nezastíral ani Josef ve svém posledním dopise Hedě z února 1945: „Byl jsem již jednou v listopadu jednou nohou v hrobě. Z pětaosmdesáti kilogramů jsem měl asi pětašedesát. Kdyby přišly Tvé balíky o týden později, pochybuji, že bychom se ještě kdy viděli.“

Situace se opět vyhrotila poté, co se fronta přibližovala k srdci říše. Nebylo totiž snadné do tábora dopravit poštovní zásilky. Na jaře už ale byly všechny cesty do Sachsenhausenu uzavřeny. Nacisté tábor vyklidili a vězně donutili k pochodu smrti na sever. „…pochodovali jsme první den třiačtyřicet kilometrů, fronta se k nám blížila v takovém tempu, že za námi padaly ihned všechny tankové závory. Ale tato banda esesáků nás hnala pořád dál.

Třetího dne byl Pepík úplně vysílený a umřel bohužel dne 20. dubna v Neustadtu asi v jedenáct hodin v noci, kde byl také pochován,“ informoval Hedu o bratrově skonu Karel Grüm.

Svědectví o smrti Josefa Trakače zaznamenal také Miroslav Doležal. „Kdysi mě oslovil člověk, který s ním byl v pochodu smrti. Jmenoval se Charlie Ponizil a byl lékař, emigroval do Kalifornie. Ten prý byl svědkem jeho smrti. Pepík byl už úplně vyčerpaný a jen se opřel o zeď nějakého stavení a prostě odešel, netrpěl. Jeho konec byl mírný.“

Když Josef Trakač vydechl naposledy, bylo mu šestadvacet let. Německá kapitulace přišla za necelé tři týdny. Byla to zbytečná smrt nadaného člověka, který toho mohl v životě ještě hodně dokázat. Smrt, která ilustruje nesmyslnost a zhoubnost ideologie rasismu a nenávisti.

Památku této osobnosti dodnes připomíná Memoriál Josefa Trakače, který organizuje na popud Miroslava Doležala bučovické gymnázium. Ocenění se Josef Trakač dočkal hned po válce také ze strany brněnské techniky, vedení školy mu udělilo titul inženýra in memoriam.