Pochází z dalekých zemí, třeba i ze zámoří. Vyrůstali v různých kulturních prostředích. Jedno je ale spojuje. Nakonec zakotvili na Vyškovsku. Jak dnes slaví Vánoce?

Ježíšek i Santa

Vliv mateřské země nepomine ani mnoho let potom, co člověk začne bydlet jinde. Důkazem toho je Kanaďan Dennis Jim Zitek, který řadu let žije v České republice. V současnosti učí angličtinu.

„Řadu let, než moje děti prokoukly, že do nošení dárků jsou víc než Ježíšek zapletení rodiče, jsme jim rozdělovali nadílku na dvě části. Tu od Ježíška na Štědrý večer a na dárky od Santa Clause druhý den ráno,“ uvedl Zitek.

Je tu patrný kanadský zvyk. Alespoň v anglofonní Kanadě se hlavní oslava přesouvá až na pětadvacátého prosince. Den začíná rozbalováním dárků, které děti najdou v tradiční punčoše. Dal jim je tam Santa Claus, alespoň podle tradice, kterou do Severní Ameriky přivezli nizozemští osadníci.

Slavnostní jídlo brzo odpoledne. Dominuje mu krocan s nádivkou, šunka a ovocné koláče jako dezert. Řadu vánočních zvyků sdílí Kanaďané s Čechy a dalšími Evropany. Kanaďané, stejně jako Češi, například věří na magickou moc jmelí a od osmnáctého století si jím zdobí své domovy.

Zitek má ke všemu rodiče původem z bývalého Československa. „I naše kanadské Vánoce byly vlastně české. Na štědrovečerním stole sice nebyl smažený kapr, ale své místo měly řízky a bramborový salát. Nechybělo vánoční cukroví a dárky se rozdávaly už na Štědrý večer,“ popsal učitel.

Vánoce dnes prožívá v rodinném kruhu. „Nesmí chybět domácí vánočka, voňavé cukroví, kapr a samozřejmě úžasný pohled na rozzářené dětské oči. Naše děti Vánoce milují. Samozřejmě si u stromečku zazpíváme vánoční koledy, a to jak klasické české, tak i anglické Christmas carols. S dětmi pouštíme lodičky ze skořápek a hlavně se snažíme vychutnat si vánoční pohodu,“ řekl Zitek.

Štědrý den v práci

Památku na litevskou podobu Vánoc si nese také Virga Kočárová. A to navzdory tomu, že ve Vyškově žije přes dvacet let. V současnosti pracuje jako vedoucí vyškovské Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy.

„Žila jsem v Litvě za hlubokého socialismu, kdy Štědrý den byl běžným pracovním dnem. Máma se vrátila z práce a z počátku sama a pak s pomocí ostatních připravovala večeři,“ vzpomínala Kočárová.

Na stole muselo být několik pochoutek z ryb. Litevci také pečou šližikai, což jsou malé kousíčky pečiva z kvasnicového těsta. „Večeře začala pozdě, ale byla úžasná. Na stole leželo dvanáct jídel. Nejvíc si všichni pochutnali na šližikai v makovém mléce. Všichni se vždycky shovívavě koukali, jak jsem si na té dobrotě pochutnávala,“ řekla Litevka.

Podle ní Litevci žijící v Česku mají potřebu se scházet. Vánoce jsou příležitostí, kdy opět budou pohromadě. Převážně z českých produktů si připravují litevská tradiční jídla.

„Zřejmě jim o Vánocích chybí to podstatné, a to atmosféra související se společnými vzpomínkami z prostředí, které jsme všichni poznali na vlastní kůži. A také vzájemné sdělování tohoto pocitu v rodné řeči,“ myslí si Virga Kočárová.

 

Banány? Utopie

Tamara a Michal Germanovi žili v muslimském Kazachstánu. Díky Michalovým českým a Tamařiným ukrajinským předkům si ale udrželi křesťanské vánoční tradice.

„Oslavu Vánoc jsme převzali hlavně od manželovy maminky Kateřiny Hermanové. Ta s manželem přišla do Kazachstánu z Česka v roce 1911. Vánoce jsme tedy vždycky slavili u bábušky,“ vypráví Germanová.

Ve vesničce Borodinka tak prožívali podobné Vánoce jako Češi. Navzájem se podarovali. Děti dokonce někdy dostaly i nedostatkové peníze. Babička připravila slavnostní stůl se sladkostmi, řízky, rýžovým nákypem, někdy i pečenou rybou. Sehnat ale banány nebo pomeranče bylo v závějemi zapadané Borodince nemožné.

A stejně by nebylo čím platit. Germanovi dvanáct let nedostali výplatu a pracovali jen za naturálie. Přesto hned následující den po Štědrém večeru šli pracovat do družstva.

Díky svému českému občanství se Germanovi před pár týdny vrátili do České republiky a žijí v panelákovém bytě ve Vyškově a oslaví zde své první Vánoce.

„Dáme si do vázy jen pár větviček se svíčkami místo stromečku. Na smaženou rybu si nepotrpíme, takže uvařím brambory a maso. Dáme si jen malé dárečky. Největším dárkem by pro nás bylo, kdyby naši dceru Kateřinu pustili na svátky domů z nemocnice, ale to bohužel není jisté,“ lituje Tamara Germanová.