Jedné lednové noci roku 1945 se objevily vNemochovicích čtyři hladové a vyčerpané postavy. Partyzáni, kteří se probíjeli z Beskyd a hledali tam útočiště. Ve vesnici od té chvíle nebylo nic jako dřív. Stala se základnou slavného oddílu Olga.

Zcela se změnil život také Miluši Rouskové a Vlastě Slezákové, které tehdy partyzánům pomáhaly jako spojky. Jak vzpomínají na kontroverzního velitele Josefa Houfka? Nebo legendární Olgu Františákovou? Jak dnes hovoří o pohnutých chvílích, kdy šlo doslova o život?

Jak to všechno vlastně začalo?
Rousková:
U Kamených se objevili partyzáni. Byl to Pepek Houfek, Rus Žukov, Olga Františáková a Ladislav Verner. Prosili o přístřeší, jídlo a pomoc. Kamení měli syna, který se ukrýval, protože odmítl nastoupit na nucené práce do Německa. Ten partyzány odvedl k Pospíšilům, kteří bydleli na Špitálkách. A tam bylo centrum partyzánů v Nemochovicích.

Jak jste partyzánům pomáhaly?
Rousková: Pracovala jsem jako spojka. V Brankovicích byli dva četníci zapojení do odboje a já přenášela zprávy od nich partyzánům ve vesnici. Můj bratr, Břetislav Schweidler, který se také ukrýval před totálním nasazením, se dal přímo k partyzánům. Těsně před koncem války padl u Roštína.

Slezáková: Můj strýc Rudolf Venhuda byl partyzán. Utrpěl zranění v přestřelce u Zlatého jelena. Maminka ho vzala k nám domů a staraly jsme se o něj. Hodně k nám chodil i Houfek a taky ostatní partyzáni. Dělala jsem spojku a nosila partyzánům jídlo.

To jste se nebály? Za odboj přece hrozila smrt?
Rousková: Strach jsme neměly. To nebezpečí mi dochází naplno vlastně až teď. Ale maminka si ho dobře uvědomovala.

Slezáková: Byla to naše povinnost. Rodiče řekli: „Tady máš koš buchet, dones jim je na Špitálky.“ O tom se nediskutovalo. Sestra, bylo jí tehdy sedmnáct, nosila partyzánům tabák v pouzdře na housle. Němci jí jednou potkali a hned se ptali, kampak že jde. Prý do hraní. A tak jí nechali jít.

 

Někteří lidé dodnes zazlívají partyzánům, že za jejich činnost pak zaplatili místní, kteří se stali obětí nacistických represálií. Jak se na to díváte vy?
Rousková: Byli jsme Češi a Němec byl nepřítel, museli jsme proti němu v rámci svých možností bojovat. Byla to prostě naše povinnost, tak jsme to brali.

Slezáková: Člověk se musí bránit zlu. A navíc. My jsme si to přece nevybrali. My jsme se do toho dostali. Co jsme měli dělat, když přivezli raněného strýce? Museli jsme se přece o něj postarat. Zapomíná se taky na to, že partyzáni poutali hrůzu Němců, vždyť jich tu v okolí hlídkovalo na šest set. Ti jim potom chyběli na frontě, takže taky přispěli k tomu, aby válka skončila dřív.

 

Vzpomenete si na nějaké chvíle, kdy šlo opravdu do tuhého?
Slezáková: Jednou k nám přišli dva Němci v uniformách. Otec poslal strýce otevřít. Venhuda nechtěl, raději ať prý ho zahrabeme do hnoje, aby ho nenašli. Ale nakonec šel. Němci mluvili špatně česky: „Partisan, neviš?“ ptali se ho. A on na to: „To já nevím, co je.“ A pak už jenom zakdákali: „Kvok, kvok?“ Chtěli vajíčka a těmi jsme je odbyli. Všechno dobře dopadlo.

Rousková: Měli jsme třeba doma schované granáty ve skříni mezi klobouky a gestapo přišlo na prohlídku. Naštěstí je staré klobouky nezajímaly…

 

Jak si vybavujete proslulou brankovickou přestřelku?
Slezáková: Ze Špitálek přišla spojka. Říkal mi přes plot, ať hned zavolám Pospíšila, to byl velitel, ať jdou do dvora k Tesaříkům, že gestapo přišlo pro jejich Olgu. Mylně jí totiž považovali za Olgu Františákovou. Mně řekl, že tam partyzány musím zavést, protože neznají cestu. Ale v půli cesty jsme zjistili, že jsou už na cestě do Brankovic. Bylo nutné jim nadběhnout. Běžela jsem přes kopec nad silnici a dívala se, co se bude dít.

Rousková: Nejdřív je dostihl mladý raněný Rus Korš. Jel na koni, kterého vzal cestou nějakému sedlákovi z Kunkovic. Ale zasekl se mu náboj, tak ho zastřelili. Ale Olze Tesaříkové se v tom zmatku podařilo utéci. Gestapáci pak utíkali k Brankovicím, protože to už se blížili ostatní partyzáni. Pronásledovali je až k Brankovicím, ale tam gestapáci zastavili kolonu vojáků, co jeli od Malínek k Brnu a ti jim pomohli.

 

V Brankovicích padl Rus Gaučerov a Milan Dias. Také Němci měli ztráty na životech…
Slezáková: Když se partyzáni vraceli na povozech k Nemochovicím, volala jsem na ně: „Jak jste dopadli, kluci.“ „Ale dobře Vlastičko,“ odpověděli. To jsem ještě nevěděla o těch mrtvých. Šla jsem do Brankovic a na tom místě, kde padl Ivan Korš, byla kytička fialek. V Brankovicích jsem viděla zastřeleného Diase. Měl na sobě červenou kostkovanou košili a byl zarostlý. Ležel na nosítkách a vedle něj stál německý voják. A ten se tak na mě ostře díval… Němci chtěli zjistit, kdo bude dělat vedle mrtvého cirkus, hned by ho potom brali. Když jsem šla zpátky, byly už ty fialky rozšlapané, to už tam museli Němci být. Pak už byli Němci pořád v dědině. Neustále byli nahoře na Habřině a odtamtud sledovali, co se dole děje.

Jak se vlastně Němci k obyvatelům vesnice chovali?
Slezáková: Němečtí vojáci slušně, měli jsme ubytované doma čtyři důstojníky. Mnohem horší byli gestapáci a SS. Několikrát obstoupili dědinu se psy, vyhrožovali lidem, někoho i zbili.

Rousková: U Tesaříků měli velké gramorádio a Němci si mysleli, že je to vysílačka. Když zjistili, že chybí, vyhrožovali, že pokud se neobjeví, zastřelí každého desátého z vesnice. Tak jsme ho raději odevzdali, v noci jsme ho dali starostovi ke dveřím.

 

Nikoho z obyvatel tedy nakonec nezabili…
Slezáková:
I Němcům už bylo jasné, že už je konec války. Jinak by Nemochovice dopadly jako Lidice. Ale třeba na Salaši pobili dvacet lidí.

 

Rousková: Němci se taky báli. Nemohli vědět, kolik je mezi lidmi zbraní. Byl konec války a nikdo nechtěl zbytečně umřít. U nás v hospodě byli ubytovaní i maďarští vojáci. Jejich velitel, major, bydlel u Josefa Říhy. Věděl, že jsou v dědině partyzáni. Ale nechal se slyšet, že chce svoje chlapy dovést živé domů. A pokud se jim nic nestane, že o ničem neví.

 

Dodnes se hodně mluví o veliteli Olgy Josefu Houfkovi. Připisují se mu i zločiny. Jaký vlastně byl?
Rousková: Houfek byl dobrý velitel, ale ne dobrý člověk. Rád se napil. Byl tvrdý a průbojný. Nechal zabít nevinné lidi. Pamatuji se třeba na případ, kdy se k partyzánům dali dva mladí kluci a zatajili, že mají zbraně. Tak je dal ubodat.

Slezáková: Houfek neměl cit a dělal ukvapená rozhodnutí. Měl pod sebou kluky, kterým nebylo ještě dvacet let. S výjimkou strýce, kterému bylo třiatřicet, nikdo neměl za sebou vojenský výcvik. Kdyby bylo ze začátku mezi partyzány víc starších mužů, neudělal by Houfek ani tolik přehmatů. Třeba na rady mého strýce hodně dal.

 

A co jeho zástupkyně, legendární Olga Františáková, po níž vlastně celý oddíl dostal jméno?
Rousková: Olga byla moc hodná dívčina, kamarádská a skromná. Po válce se o ní vykládaly i napsaly nepěkné věci, ale nic z toho není pravda.

Jak si vybavujete konec války v Nemochovicích?
Rousková: Přijel tank, z něj vyskákali čtyři němečtí vojáci a zaklepali u nás. Bylo jim sotva šestnáct let. Dali si pod hlavu polena a spali dva dny. Třicátého dubna odjeli a řekli: „K večeru tu máte Rumuny.“ Ale před těmi jsme raději zamkli. Dobývali se do sklepa.

 

Po válce vznikl kolem Olgy doslova kult. Komunisté obdařili Nemochovice titulem partyzánská obec, stavěly se pomníky, řečnilo se… Jak se přitom cítili ti, kdo se odboje opravdu zúčastnili?
Rousková: Mezi partyzány v Nemochovicích nebyl jediný komunista. Nemochovice byla spíš sokolská obec. Podle mě si komunisté Olgu přivlastnili, protože se jim to prostě hodilo. Spoustě z nás to všechno tak znechutili, že jsme se k partyzánské minulosti ani moc nehlásili. Obzvlášť to platí o bývalých partyzánech z Kobeřic a Olgu Františákovou.