„Pracovala jsem jako personalistka, ale kvůli reorganizačním změnám jsem se musela základního výcviku zúčastnit. Ten je náročný fyzicky i psychicky. Některé věci ale zkrátka musíme brát s humorem,“ objasňuje jednačtyřicetiletá žena.

Vzhledem ke své armádní funkci měla Kleinhamplová o základním výcviku plno informací. Věděla, do čeho jde. „Sama jsem k němu totiž jako personalistka některé kolegy posílala. Myslím si, že moje představa byla hodně reálná. Pravda je, že nepříjemné počasí je na nás během výcviku hodně znát. Dost ho totiž ztěžuje. Nikdy mě ale nepřepadl pocit, že bych s tím měla skončit,“ říká odhodlaně.

Krize u řady vojáků podle ní ale nejsou ojedinělé. „Ne vždy se všechno daří. Od nás z týmu už odešli tři lidé. Jedna dívka toho nechala zřejmě ze zdravotních důvodů kvůli fyzické zátěži. Potom odešli ještě dva kluci, které výcvik asi zklamal,“ popisuje Kleinhamplová.

Podle ní ale záleží hodně na kolektivu ostatních vojáků. Všichni prý musí mezi sebou spolupracovat. „Vzájemnou pomocí se dají všechny těžkosti překonat. S ostatními kolegy vycházím dobře. Nemyslím si, že by mě nebrali právě kvůli tomu, že nejsem muž,“ říká rotmistryně, která zrovna v den rozhovoru vstávala v pět ráno.

Vojáci totiž pobrali zbraně, vyfasovali stravu a pěšky se vydali do vojenského újezdu, aby předvedli své schopnosti v bojové hře. V ní se podle svých slov Kleinhamplová nezalekla ani přejezdu několik desítek tun vážícího tanku nad svým tělem.

„Nejtěžší pro mě bývá asi ostrá střelba nebo házení ostrých granátů,“ svěřuje se vojačka. Ta doufá, že dalších podobných cvičení už bude v budoucnosti ušetřená. „Raději bych šla do těch odborných výcviků, než do polního,“ směje se na závěr vojačka, která se chystá také do důstojnického kurzu.