Matina Hasíková prý nadělala statisícové dluhy?
Po Vánocích se nám doneslo, že Martina má nějaké dluhy. K tomu si syn vzal úvěr šest set tisíc na dům, ale nakonec nekoupili ani cihlu, a peníze byly pryč. Martina tvrdila, že prý se jí nevyvedlo podnikání s Avonem. Sice si od nás neustále půjčovala peníze, ale nikdy mi ona ani Radim neřekli, jak vážné potíže skutečně mají. V osobním životě se zdálo, že jim to klape, nevím o tom, že by se hádali.

Byla Hasíková někde zaměstnaná?
Přestože měl chlapeček už pět let, byla Martina stále v domácnosti. Snažila jsem se jí domluvit, aby šla pracovat. Dokonce jsem jí sháněla místo ve Veluxu, kde sama pracuji. Nabídla jsem, že budeme chodit na směny střídavě, abych mohla chlapce pohlídat, a to i přesto, že Martinina matka je doma a mohla by se o Dominička postarat. Ale Martině se do práce nechtělo. Tvrdila, že si chce zřídit chovnou stanici pro psy. A syn si přibral druhé zaměstnání, aby ji vytáhl z dluhů.

Jaký měl váš syn vztah k Martininým rodičům?
Její rodiče, Lechnerovi, bydlí v sousedství Pustiměře, v Zelené Hoře. Radim je měl moc rád. Možná pro ně dělal víc, než pro vlastní matku. Snažil se je chránit. Když jsem se na Martinu něco dozvěděla, tak prosil, ať to neřeknu jejím rodičům. Hlavně Vlastíkovi, který je po infarktu.

Jak vzpomínáte na tragické únorové dny?
Můj druhý syn Václav svému bratrovi ručil. Když došla upomínka, Martina se dušovala, že je všechno zaplacené. Nebylo, a tak za ní v pondělí dvacátého šestého února dvakrát jel, ale nikdo mu neotevřel. Den na to jsme tam jeli všichni. Po dlouhém klepání nakonec Martina otevřela. Povídali jsme si v kuchyni, působila na mě vyrovnaným dojmem. Tvrdila, že syn je v Brně a ústřižek o zaplacení má u sebe. Ani ve snu by mě nenapadlo, že můj syn už v té době leží zavražděný v komoře. Dominiček se mi zdál nějaký zaražený, ale nepřikládala jsem tomu váhu. Krátce na to přišli další lidé, kterým Martina dlužila. Řekla jim, ať přijdou ráno, že Ráďa peníze přiveze.

Ale středa dvacátého osmého února se stala začátkem noční můry.
Policisté mi přijeli oznámit, že v domě mého syna v Pustiměři hořelo. Vzala jsem to klidně, protože jsem si myslela, že mluví o události z minulého týdne. Tehdy shořela část obývací stěny. Dnes už víme, že tehdy se Martina snažila vyzkoušet, za jak dlouho to zahoří. Chtěla tak způsobit požár a tvrdit, že shořely směnky a peníze. Jenže policisté nám oznámili, že jde o nový požár a že při něm můj syn bohužel uhořel. Zkolabovala jsem.

V té době jste už věděla, že zemřel také váš vnuk?
Dlouhé hodiny jsem netušila, co je s Dominičkem. Pořád jsem se na něj vyptávala. Ale vůbec nic jsem se nedověděla. Napřed jsem byla přesvědčená, že když Martina přežila, tak že je vnouček s ní. Teprve pak mi policie řekla, že to také nepřežil. Byla to tragédie, ale zpočátku jsem si myslela, že šlo o nešťastnou událost. Teprve o dva dny později mi její rodiče přiznali: „Víš, ta naše holka udělala Radimovi dvě díry do krku.“ Znovu jsem se složila.

Pokusila se vám Hasíková nějak své jednání vysvětlit?
Napsala mi dva dopisy z vězení. V prvním, že se nebude dalekosáhle omlouvat, že by to stejně vyznělo vniveč a prý doufá, že jí to časem odpustím. V druhém naznačila, ať zaplatíme dluhy. Mimo jiné prý kamarádovi dala sto padesát tisíc. Moc se mi to nezdá. Kde by tolik peněz vzala? Nejvíc se mi dotklo, když v dopise napsala, že si myslela, že budu truchlit a nakonec že mi jde jen o majetek. Asi to byla reakce na debatu s jejími rodiči, kteří si po tragédii na část majetku dělali nárok, ačkoli dům koupil můj syn a je na něj i napsaný.

Kdy jste se dozvěděla podrobnosti o tom, jak syn zemřel?
Teprve u prvního soudního líčení jsem se dozvěděla, že Radim měl třináct bodných ran. Zejména do krku, do míchy. Je strašné představovat si, že syn na ni možná nechápavě hleděl, proč mu ubližuje a nemohl se pohnout. Další rány směřovaly do srdce, plic a zad.

Také podrobnosti o Dominikově smrti jste se dověděla až u soudu?
Hasiči vypovídali, že jeho tělíčko hned neviděli, protože bylo zastláno natřepanými peřinami. Napřed v komoře našli mého syna zaházeného ohořelými papíry. Kolem se válely tři nedopalky od cigaret, jak si nad ním ještě zapálila. Teprve později hasiči našli chlapečka v posteli. Měl ohořenou hlavičku. Prý se Hasíková chtěla také zabít, ale když jí oheň začal pálit, utekla. Ona by sobě nikdy neublížila, na to se měla moc ráda. Rozhodně by se nezabila. Moc se mě dotklo, že Dominika podpálila, nechala ho tam, zabouchla dveře a sama vylezla na půdu. Nemůžu pochopit, jak mohla synkovi ublížit. Byl vymodlené dítě. Skoro celou dobu těhotenství strávila v nemocnici. Můj syn tenkrát změnil zaměstnání jen proto, aby za ní mohl často chodit a aby se doma o vše postaral. Proč jen v to úterý, kdy jsme seděli u ní v kuchyni a ona už věděla, že se kvůli vraždě dostala do bezvýchodné situace, nám chlapečka nedala s sebou. Mohla si přece například vymyslet, že si potřebuje něco zařídit.

Jak jste prožívala závěrečné soudní líčení?
Bylo to pro mě nesmírně těžké. Znovu se všechno připomínalo, vysvětlovalo, vypovídali znalci. Zasloužila by trest smrti, ale jsem ráda, že dostala aspoň těch dvaadvacet let. Doufám, že ji nepustí třeba po patnácti letech.

Jak proti černým myšlenkám a vzpomínkám bojujete?
Jedině prací. Rozhodli jsme se prodat byt ve Vyškově a odejít na vesnici. Prostě nemůžu být doma. Všude ty svoje dva kluky vidím. Dominiček u nás hodně pobýval už jako batole. Opravujeme domek v Moravských Málkovicích a chceme tady už od července bydlet. Moc se nám zde líbí, doufám, že tu najdeme potřebný klid. Před pěti lety jsem se vdala za hodného chlapa a máme velmi hezké manželství. K tomu jsem si k padesátinám splnila svůj velký sen a pořídila si chaloupku. Asi už toho štěstí bylo moc, a tak mě osud potrestal.