Nechme hovořit pamětníka a přímého účastníka těchto slavnostních chvil, ředitele městského úřadu ve Vyškově Jana Krinese. Ten je písemně zachytil, a proto dnes můžeme s jeho výpovědí seznámit občany města právě v době, kdy si připomínáme 90. výročí vzniku samostatné Československé republiky.

Ve stati Oslavy a pocty národní v roce 1924 vzpomínal:
„Státní převrat zasáhl mocně i do života našeho města. Byly to radostné chvíle i smutné, ale vždy tak významné, že mimořádně obyvatelstvo vzrušily.

Na prvním místě nutno se zmíniti o nejradostnějším okamžiku života nás všech, kdy 29. října 1918 ranní listy oznámily, že jsme svobodni, samostatni a že se Československý stát stal skutkem. Sotva se tato zvěst roznesla po městě, zavřely se ihned obchody, úřady i státní, přestaly úřadovati, školy přerušily vyučování, lidé odkládali práci a všichni, staří i mladí, ženy a děti pospíchali na náměstí, kde se brzy srazili v mohutný zástup, který procházel městem a zpíval národní písně „Hej Slované“ a „Kde domov můj“.

Vpravdě slavnostní byl okamžik před okresním hejtmanstvím. Při tom snímány byly z budov státních úřadů a trafik rakouští orli. Mezi tím dostavila se též četa vojáků z místního lazaretu, ověšena stuhami českých barev, která prošla městem za zpěvu vlasteneckých písní.

Vojsko bylo radostně pozdravováno a provolávána mu sláva.

Odpoledne o 4. hodině konala se ve starobylé zasedací síni naší radnice slavnostní schůze obecního výboru. Rada městská a členové obecního zastupitelstva, všichni v černých úborech, shromáždili se v plném počtu a celá síň přeplněna byla obecenstvem místním všech vrstev a stavů. Za všeobecného napětí ujal se slova starosta města Vyškova dr. Jan Venhuda a pronesl tento proslov : „ Pánové! Pozval jsem vás do této staroslavné zasedací síně v dějinném okamžiku, kdy nad zeměmi československými rozvinut prapor národní svobody, abychom si jako samosprávné těleso uvědomili, že od této chvíle stojíce ve službách občanstva dbáti musíme jedině a bezvýhradně rozkazů Národního výboru v Praze, jež převzav prozatímně správu státu do svých rukou, obrací se k lidu československému zvláštním manifestem.

Letos poprvé můžeme hleděti klidně tváří v tvář stínům Bílé Hory. Kde skončila samostatnost naše, tam také začíná. Osmý listopad, den národního smutku, stává se dnem národního triumfu. Minulost je smířena, jděme a pracujme do budoucna pro štěstí národa našeho. Svobodnému státu Československému provolávám Slávu.“ Přítomni provolali „sláva“ a zapěli českou hymnu „Kde domov můj“.

Potom vzpomínal předsedající dr. Venhuda těch, jimž nebylo dopřáno dožíti se chvíle této, a blahořečí hrdinným českým legionářům, kteří v cizí zemi za českou vlast krev prolévali a z nichž tisíce a tisíce v dálné cizině kosti složili. Provoláním slávy jejich památce skončena tato historická slavnostní schůze.

Mezitím scházel se lid také před radnicí, a když po schůzi vzrostl na tisícový zástup, promluvil k němu z okna radnice opět starosta dr. Jan Venhuda , připomenuv mu tuto dějinnou chvíli našeho národa.

Dav, utvořiv veliký průvod, v jehož čele se postavila městská rada, prošel městem, zpívaje „Kde domov můj“ a „Hej Slovane“. V průvodu kráčeli opětně seřazeni vojíni zdejšího lazaretu. Průvod se zastavil před radnicí, kde nastal rozchod a nad městem se rozhostil opětně naprostý klid. Město bylo hojně vyzdobeno prapory. Den tento byl nejradostnějším svátkem města.“

Také díky tomuto starému zápisu se i dnes můžeme opravdu doslova vcítit do slavnostní atmosféry nezapomenutelných dní před devadesáti léty.

Josef Mikš