Takřka přes noc se přetavily žebříčky hodnot, společenských priorit a nových pohledů na svět. Doba plná ideálů, nadějí, ale také otazníků a bouřlivé diskuse. Myšlení zakořeněné po čtyřicetileté nadvládě totalitního režimu není jednoduché vymazat několika revolučními články v okresních novinách.

Občanská společnost se neuvěřitelně rychle probouzela, navazovala na tradice, které byly násilně zpřetrhány a přecházely z generace na generaci spíš ústní slovesností, často nepřesnou. Doba žádala informace. Informace nejen zpravodajského typu. Veřejnost dychtila po historii, odpovědích na otázky dějinného vývoje a událostí zaprášených časem.

A tehdy jsem se obrátil na ředitele Muzea Vyškovska Františka Jordána. Dlouho jsme diskutovali a hovořili o tématech, které bychom mohli nabídnout veřejnosti. Bavili jsme se o tom, jak pomoci při orientaci čtenářské obci, jak umět nabídnout hodnotnou publicistiku, zábavu, povzpomínání. Teprve nyní jsem si všiml obrovské znalosti a četné publicistické činnosti Františka Jordána. Jeho vědomosti z oblasti regionální historie, etnografie, archeologie, badatelské aktivity mě ohromily.

Přitom byl skutečně otevřený názorům jiných, kteří přišli s novými poznatky, doplňujícími ty staré. Bylo jasné, že od této chvíle již Františka nepustím. Nebránil se mým častým návštěvám a vždy si pro mě našel svůj drahocenný čas. Vážil jsem si toho a vážili si toho i čtenáři Vyškovských novin.

Měl jsem tu čest se v roce 1990 zúčastnit slavnostního otevření nové expozice v Muzeu Vyškovska věnované Aloisi Musilovi. To byla Františkova láska již od osmašedesátého roku. Tehdy stál u příprav a realizace vzpomínkových akcí ke stému výročí narození tohoto velikána a rychtářovského rodáka.

S bývalým ředitelem Muzea Vyškovska Františkem Jordánem, od jehož úmrtí uplyne 26. dubna právě rok, jsou neodmyslitelně spjaté Vyškovské noviny v posledním desetiletí minulého století. Stali jsme se přáteli, on mým cenným rádcem a pomocníkem. Je to neodmyslitelná část historie Vyškovských novin.