Cizí prostředí, cizí jazyk, cizí lidé. A hlavně žádná práce. Germana i jeho manželku Tamaru to ničilo. Zvlášť poté, co zemřela jejich dcera, je čekala prázdnota. K lepšímu se začal jejich život obracet, když dostali práci. A navíc mezi zvířaty. Radnice a úřad práce jim zajistili místo v zooparku.
Šestašedesátiletý Michail pracuje hlavně u dobytka. Po nedávné operaci mu vedení zooparku umožnilo dělat lehčí práci, teď už se zase zotavuje. Šedesátiletá Tamara krmí menší zvířata a uklízí. Denně kolem nenápadné ženy s koštětem procházejí tisícovky návštěvníků. A nikdo netuší, jakým zvratem za posledních deset měsíců jejich život prošel.
„Žijeme, pracujeme, je nám tu dobře. Jsou tu moc hodní lidé. V práci je dobrý kolektiv. Přestože jsem se zatím moc nenaučila česky, lidé nám dobře rozumí,“ říká Tamara rusky.
Je šťastná, že manžel může znovu být blízko zvířatům. Sama dřív pracovala jako ekonomka, ale doma měli krávy, prasata, drůbež, ovce, koně, králíky. Co je přimělo v důchodovém věku prodat veškerý majetek, naložit do žigulíku pár osobních věcí, rádio, vysavač, přikrývky a fotky synů a jejich rodin a přesídlit do České republiky?
Ona, Ukrajinka, jejíž rodiče vláda vyhnala do Kazachstánu. On, potomek českých předků, kteří na cestě za lepším skončili méně radostně, než si představovali. Přestože Germanovi žili v muslimském světě chudobný život, byli spokojení.
Do Česka se vydali především kvůli pětadvacetileté dceři Jekatěrině, která onemocněla. Kazašské zdravotnictví je podle Tamařiných slov velmi špatné. Léčba byla nulová, chování zdravotníků hrubé. Rozjeli se proto do Ruska. Ale tamní lékaři prý provedli jen část léčby. V červenci u dcery došlo k vážnému zhoršení. „To byla poslední kapka, která nás přiměla využít Michailova českého občanství a vydat se do České republiky,“ řekla Tamara.
Ve vesničce Borodinka nechali Germanovi dva syny s rodinami, a vydali se do neznáma. Díky programu ministerstva vnitra skončili vloni na začátku listopadu ve Vyškově. Už druhý den po příjezdu skončila Káťa v nemocnici. Na pořádnou léčbu už však bylo pozdě.
Germanovým se o dceřině nemoci nechce moc mluvit. Podle všeho je ale o dceru připravila rakovina. Dnes rodiče opečovávají hrob na vyškovském hřbitově a šetří na lepší pomník. Zapomnění hledají v práci. „Často si beru i víkendové služby. Žijeme teď hlavně prací. Co doma, v paneláku?“ krčí rameny Tamara a se smutným úsměvem nese opičce kousky ovoce a housek.
Pro Germanovy bylo nalezení práce v zooparku životně důležité. Celé měsíce totiž čekají, až jim stát zařídí slíbený důchod. Každá vydělaná koruna se jim proto hodí. Navíc doufají, že vypomůžou i svým dětem. „Budeme se snažit hodně spořit, aby naši synové jednou mohli přijet za námi,“ těší se Tamara.
Po práci se Germanovi věnují zahrádce. Na ní převažují rajčata a červená řepa. Na česká jídla si totiž nezvykli a dál dávají přednost boršči.