Vše začalo, když se z Krkonoš přestěhovala do Švábenic. Dřív bydlela v lázeňském městě, kde chov domácích zvířat nebyl povolený. A tak velkou zahradu ve Švábenicích co nejdřív proměnila v ovčí pastvinu. „Máme tři plemena, a to suffolk, merino a východofrískou ovci. Díky tomu si už vlnu nemusím kupovat v obchodě, ale vyrábím si ji sama,“ říká Zastoupilová.

A jaký je postup? „Nejdřív je třeba ovci ostříhat. Na to si sama netroufám, a tak si platíme střihače. Z jedné ovce jsou zhruba čtyři kila surové vlny,“ vysvětluje žena.

Rouno je potřeba potom vyvětrat, přebrat a vyhodit špinavé části. Většinou zůstane jenom hřbetní část, která má vlnu dostatečné délky. „Pak se po částech rouno ručně vypere ve vlažné vodě. To je asi nejtěžší část práce. Nesmí se s ním kroutit a násilně ždímat, jenom mačkat a dělat mírné pohyby. Po usušení se pak vyčesává neboli krampluje. Od kartáče jsem postupně přešla k ruční česačce a pak jsem si koupila profesionální elektrickou česačku,“ vypráví Zastoupilová.
Pak usedá ke kolovratu. Zatímco v dřívějších dobách stával v každé chalupě a stál pakatel, dnes se objednává až z Nového Zélandu a stojí i desetitisíce. Nitě se po dvou nebo po třech spojují k sobě.

Asi nejvíc ženu baví barvení přaden. Může sice využít syntetické barvy, ale přednost dává přírodním. „S tím si vyhraji. Je to učiněná alchymie. Barvím břízou, žlutou i červenou cibulí, pampeliškou, bezem, kopřivou, zelenou skalicí. V případě nouze lze klidně barvit i barvou na vajíčka nebo potravinářským barvivem. Vůbec není třeba obávat se pouštění,“ tvrdí zkušená barvířka.

Pak přichází poslední fáze, a to je tkaní, pletení na stroji nebo na jehlicích. „Ráda pletu ručně při televizi. Hotové výrobky pak rozdávám po rodině nebo pletu na zakázku. Teď letí hlavně postelové ponožky,“ směje se Zastoupilová.

Umění zpracování vlny se naučila díky kontaktům přes internet. Vloni se díky lektorce poprvé zúčastnila soutěže Bade to Back Challenge. „Vytvořili jsme dvě sedmičlenná družstva. Byli jsme sedmí a osmí. Máme už hodně následovnic, a tak letos uvažujeme o tom, že dáme dohromady i družstvo juniorek,“ dodává žena.

Soutěž je přitom velmi náročná. „Přivezou nám živou ovci, kterou střihač ostříhá, vlnu pak musíme zpracovat a uplést z ní svetr podle daných vzorů. Naše družstva to stihla zhruba za osm hodin a padesát minut,“ vysvětlila Zastoupilová, která se o minulém víkendu vrátila ze soustředění. Tam zkoušela nové techniky a domlouvala se s kolegyněmi na taktice. Teď už bude trénovat ze všech sil doma, aby třináctého června na pelhřimovském náměstí podala co nejlepší výkon. Protože se v družstvu střídají, musí mít dobře zvládnuté všechny techniky.

Kromě tohoto náročného koníčka musí Zastoupilová zvládat i zaměstnání a starost o hospodářství. Vedle ovcí se stará o jalovičku, kozy, králíky, drůbež, psy a kočky.

Velkou pomoc má v rodině. Rovnocenným partnerem, který zvládá všechny práce kolem hospodářství a dokonce i zpracovávání a tkaní vlny, je manžel. Jako kuchař zúročil své zkušenosti s ovčím a kozím masem, když uvařil jídla do vloni vydané kuchařky nazvané Opilý beránek v kotlíku.

„Tyto druhy masa jsou velmi chutné. Dřív možná někomu nevoněly, ale dnes už jsou plemena tak vyšlechtěná, že je maso dobré a díky rychlému přibývání také mladé a křehké,“ pochvaluje si hospodyně, která nejradši jí slanou palačinku s masovou směsí, kterou je možné ochutit na sto způsobů.

Pomáhají také děti. „Starší dcera ochotně vypomáhá, ale na předení nebo pletení nemá čas. Láska ke zvířatům ji ale dovedla na vysokou zemědělskou školu, kde studuje obor ekologie. Nejstarší syn je také velkou oporou, o zvířata se stará rád. Nejmladší dceru zase hodně baví ruční práce,“ chválí své děti matka.

Jen díky rodinné spolupráci můžou dodržovat Zastoupilovi životní styl, který si dnes v dnešní moderní, uspěchané a konzumní době dokáže představit jen málokdo.