V zahradách a sadech se dnes často setkáme s neočesanými ovocnými stromy. Při procházce vesnicí si člověk připadá poněkud zvláštně, když na mnoha stromech vidí viset nezužitkované ovoce a místní obchod nabízí jablka a hrušky z daleké ciziny. Zpustlých a opuštěných sadů na venkově přibývá. Plot dříve vymezoval hranici pozemku, ale také představoval symbolické rozhraní mezi zahradou a „divočinou“. Dnes je mnohdy situace paradoxně obrácená. Oplocena je „divočina“, která si nerušeně bují v zahradách a sadech, o které se nikdo nestará.

V divočících sadech a opuštěných zahradách často pozvolna chátrá i dříve hýčkané vybavení. Za kolik let se rozpadne středně velký zahradní fóliovník? A skleník? Experimenty na toto téma v současnosti neúnavně probíhají v mnoha vesnicích. Tyto pokusy nejsou příliš nákladné ani složité. Zapojit se může každý. Případnému zájemci o výzkum stačí pouze menší zahrádka, několik prken či tenkých trubek, pár čtverečních metrů fólie nebo skla a snad i trochu badatelského nadšení. I s nedostatkem volného času dojdeme zaručeného úspěchu. Zvlášť když v televizi běží tolik zajímavých seriálů a do supermarketu pro zeleninu je to autem několik minut.

Populární se dnes naopak staly zahrady na klíč. V tomto novém typu zahrad už nenajdeme záhony s mrkví a cibulí, ovocné dřeviny nebo skleník plný okurek a paprik. Rýč s motykou nahradil zahradní gril, „nevábný“ kompost se proměnil v bazén, trsy pestrých druhů trav a bylin musely ustoupit kobercovému trávníku, na míru zakoupenému v některém ze zahradnických hypermarketů. Zelenina a ovoce se dnes nejsnáze seženou v supermarketu. Ale víme, jaké produkty zde skutečně kupujeme? Do jaké míry je cena odrazem jejich skutečné hodnoty? Čím více ušetřených peněz, tím více chemických hnojiv. Zelenina se stává prefabrikovaným výrobkem bez chuti a vůně. Zákazník vyměnil kvalitu za kvantitu. Při svých návštěvách vesnic mikroregionu Drahanská vrchovina jsme pozorně naslouchali stárnoucím venkovanům z posledních sil bránícím svá „poslední políčka“ a „poslední záhonky“. Smutné bylo poslouchat například pohostinnou paní v jednom ruprechtovském stavení: „Naposledy jsem to ještě poryla, co bude příští rok nevím.“

Životní zkušenosti letitých dědů a babek tak zůstanou pro budoucnost uchovány nejspíš pouze v podobě různých pořekadel: „Když má zelené kravička, tak nemá včelička…, Kdo sází stromky, to je pro potomky… Já už ale nebudu nasazovat žádné, mně je jedenaosmdesát let,“ zapsali jsme si u pana Bohuslava v Krásensku.

V jejich přístupu k půdě, ovocným stromům a domácím zvířatům se odráží daleko víc, než prvoplánová zištnost. „Kdyby to člověka nebavilo, tak by to neměl,“ říká o svých včelstvech starý pan Jura z Pístovic.

Radim Vítek, Nicholas Orsillo