Od útlého věku se věnovala různým sportům, nakonec zvítězil jediný. Zálibou číslo jedna se pro sedmnáctiletou Evu Sváčkovou stalo bodyfitness. Tomuto odvětví se věnuje dva roky a stihla již posbírat řadu ocenění. K poslednímu patří obhajoba světového titulu v juniorské kategorii.

Popiš, jakou cestou ses dostala do posilovny a k bodyfitness vůbec?
Já jsem se už od mala věnovala různým sportům, například krasobruslení, baletu, gymnastice, plavání či karate. Na bruslení se mi líbilo, že jsem byla na ledě každý den, ale pak jsme se přestěhovali z Uherského Hradiště do Želče a trochu se to zkomplikovalo. Karate jsem trénovala jen dvakrát týdně a chybělo mi to každodenní nasazení, tak jsem přemýšlela, co by zabralo více času. Vydala jsem se se spolužačkou do posilovny, kde se mi zalíbilo, a začala jsem chodit každý den. Tam si mě všimli manželé Gottvaldovi a oslovili mě, jestli to nechci zkusit a já jsem do toho šla.

Jak dlouho jezdíš po soutěžích? Vzpomeň na svou první…

Od patnácti, kdy jsem poprvé šla do posilovny, což je dva roky. Po půl roce jsem šla na svou první soutěž, tou byla Grand Prix fitness Vyškov, kterou pořádají Gottvaldovi. Byla jsem ještě bez svalů a nijak zvlášť vyrýsovaná, nečekala jsem moc dobré umístění, ani jsem pořádně nevěděla, co to obnáší. Chtěla jsem se rozkoukat a chytla mě závodní atmosféra, to mě motivovalo a začala jsem se intenzivně připravovat na jaro.

Kdo se ti věnuje trenérsky?
Mým osobním trenérem je Miroslav Gottvald, který se mnou cvičí každý trénink, potřebuji dopomoc při cvičení. Každý trénink vypadá trochu jinak, aby svaly měly stimul, to všechno řídí on. Píše mi jídelníček, diskutujeme spolu každý den před závodem například, co budu jíst a jak to budu jíst.

V čem spočívá tvoje příprava?
Je rozdělená na dvě období. Jedno z nich je po závodech, kdy začínám nabírat svaly, cvičím čtyřikrát pětkrát týdně, stravu nemám vyloženě dietní, potřebuji nabrat svaly, takže mám přísun bílkovin a sacharidů. Tři měsíce před závody mám rýsovací období, kdy shazuji tuk na svalech a mám i aerobní trénink na stepru nebo na kole a nastupuje dieta. Omezuji příjem sacharidů, jím kuřecí a rybí maso, rýži, racio chleby a zeleninu. Všechno se odvažuje přesně na gramy. Poslední tři týdny před soutěží dodržuji přísnou dietu, kdy jsem jen na mase, poslední týden přichází takzvaná sacharidová superkompenzace, kdy jím jen maso střídavě s rýží, taky cukruji a přestávám pít, abych odvodnila tělo.

Strava je základním kamenem v přípravě. Bojuješ s ní nebo tvrdé diety zvládáš s přehledem?

Na jaře je to pro mě horší jak na podzim, nevím, čím to je. Z počátku přecházím z objemové stravy na dietní, což je nejhorší, při přechodu na dietu je to těžké, chutě jsou silné. Když mě nějaká přepadne, tak jdu někam ven, vidím soutěž a svou formu. Pak už mě to začne přecházet, vím, že i malý kousek by pokazil celou formu a přípravu.

Před nedávnem jsi obhájila loňský světový titul v juniorské kategorii. Pojď se vrátit nejprve k loňsku. Čekala jsi takový úspěch?
Na mistrovství Evropy jsem loni skončila čtvrtá a jela jsem na svět. Chtěla jsem se dostat do finálové šestice, s medailí jsem vůbec nepočítala, spíše někdy v budoucnu. Na takové soutěži je vždycky veliká konkurence, zvítězila jsem díky formě, do přípravy jsem dala maximum, vzali jsme ji s trenérem opravdu zodpovědně.

Letos následovala obhajoba, co ti připadlo náročnější?
Samozřejmě obhájit. Když tam jedete bez medaile, tak od vás nikdo nic nečeká. Ode mě se čekalo, že přijdu a vyhraji, cítila jsem tlak, takže to bylo těžší. Právě to očekávání mi nedovolilo povolit v přípravě, dala jsem jí ne sto, ale dvě stě procent, jela jsem ji skutečně naplno.

Můžeš čtenářům trošku přiblížit průběh světového šampionátu?
Byla to celovíkendová záležitost. V pátek proběhla prezentace, vážení, měření, rozdělení do kategorií, focení. Rozkoukávala jsem se. Sobotní den patřil semifinále, kde jsme se předváděly v prvním kole v předepsaných černých dvojdílných plavkách, v dalším kole už jsme měly svoje jednodílné plavky. V neděli ráno jsem se dozvěděla, že bojuji o medaili, čekala jsem druhé místo. Byly to nervy, chystala jsem se na stříbro a pak mě vyhlásili jako vítězku. Je to nepopsatelný pocit, nemohla jsem tomu uvěřit, přišla velká radost, že jsem nezklamala trenéra a rodinu, hlavně otce, který do toho moc dal a prožíval to se mnou. Nemohla jsem vstřebat ty velké emoce.

Co máš v plánu po novém roce?
Na jaře v květnu mě čeká mistrovství republiky juniorů a pak Evropa. Trenér mě chce poslat mezi ženy, ale já si moc netroufám. Juniorská kategorie je až do jednadvaceti, do žen můžu jít i v sedmnácti, ale je to velký rozdíl. Starší závodnice mají tvrdší svalstvo, vyrýsovanější. V mém věku je tělo ve vývinu a nedokáže tak vypadat.