Vzhledem k tomu, že je čerstvě po prvním kole přímé volby prezidenta, jaký máte dojem z výsledku?

Mám z toho dobrý dojem. Dopadlo to, jak jsem si přál, protože jsem vycházel z reálných možností kandidátů a z celé volební kampaně. Samozřejmě jsem jako křesťanský demokrat volil Zuzanu Roithovou, protože si myslím, že je to osobnost, za kterou se dá stát, ale když jsem viděl preference, bylo jasné, že do druhého kola se nedostane. Strašně jsem si proto přál, aby tam byl někdo z ostatních kandidátů, kterého bych mohl volit, a to se mi splnilo. Pro mě je ten někdo totiž jen Karel Schwarzenberg.

Přestože jste novým místostarostou oficiálně jen několik hodin, neoficiálně už několik týdnů. Překvapilo vás za tu dobu něco?

To ani ne. Uvědomuji si, že se musím spoustu věcí učit, ať už se to týká chování a vystupování, chodu úřadu nebo vyloženě jednotlivých úkolů, které budu mít na starosti. Přicházím z odlišného prostředí, než je úřad, z podnikatelského a sportovního, kde se všechno řeší rychle a často nejjednodušeji, jak to jde. Věci k řešení na úřadu mají daleko přísnější pravidla a delší lhůty.

Jak se vám daří kloubit taková dvě odlišná prostředí?

Připravoval jsem se na to už před krajskými volbami, kdy mě městský výbor navrhl do této funkce. Něco se mi už podařilo zařídit tak, aby to klapalo dohromady, na něčem musím ještě zapracovat. Tím největším drahokamem teď bude čas, který bude nutné velmi pečlivě dělit mezi všechny důležité věci.

Druhé volbení období působíte jako zastupitel, práce místostarosty ovšem bude podstatně náročnější…

To je mi jasné. Hlavně už vím, že problematika vedení města je daleko složitější, než jsem si dřív, ještě jako řadový občan a podnikatel, u toho piva v hospodě myslel. Postupem času jsem do toho pronikal stále víc a už vím, že něco se dá změnit, ale není vše tak jednoduché, jak to z pohledu lidí vypadá.

Jak si zvykáte v nové kanceláři, která před vámi patřila současnému náměstkovi jihomoravského hejtmana Romanovi Celému?

Asi se to hodně změnilo, když mi v pátek předal kompletní svazek klíčů odsud. S nimi jako bych pochopil, že tady je moje místo. Do té doby, i když jsem sem chodil a on tu nebyl, jsem chodil jakoby k němu. Musím říct, že jsem teď několik nocí pořádně nespal, že jsem si v hlavě převaloval, co mě tu všechno čeká a co se očekává.

Změnily se nějak vaše osobní priority od té doby, co jste do politiky vstupoval?

Určitě se změnil můj náhled na fungování města. V začátcích jsem měl minimum znalostí o politice jako takové, v tom mém podnikatelském a sportovním životě jsem vydával příliš mnoho energie na jiné věci. V té době jsme dělali sport na vrcholové úrovni, byli jsme na třech olympiádách, mnohokrát na mistrovství Evropy i světa, neustále jsme cestovali. Změnilo se to, až když jsem se dostal do zastupitelstva.

V jakém smyslu?

Postihla nás velká rodinná tragédie, když zemřel syn Jan. Od té doby život rozděluji na období před a po. Hodně jsem přehodnotil priority, přístup k životu. V období před jsem dokázal bazírovat na méně důležitých věcech, byl jsem tehdy hodně ctižádostivý, šel jsem pořád jen za vítězstvím, ať už ve sportu, v podnikání nebo obecně v životě. Teď se to překlopilo spíš do té polohy mírového pohledu na svět, chci dělat všechno pro to, aby se lidé měli dobře a dobře spolu vycházeli. Možná to zní trochu nadneseně, ale je to tak.

Slučuje se vůbec takový postoj s politikou? Mnoho politiků neumí dělat kompromisy a snaží se prosadit jen svůj názor…

Takhle bych se pravděpodobně choval před tím neštěstím. Od té doby jsem se opravdu hodně změnil. Nejde najít kompromis, aby byli spokojení úplně všichni, někdy člověk musí do toho stolu takzvaně praštit, aby si zjednal pořádek, ale lze k tomu přistupovat i trochu jinak než maximalisticky.

Vidíte nějakou paralelu mezi sportem a politikou?

Ano. Sportu jsem zasvětil celý život. A myslím si, že pokud ho někdo dělá tak naplno a srdcem, dá mu určitou sílu. Pokud chce totiž člověk něčeho dosáhnout, musí se nejdřív naučit prohrávat. Když se to nenaučíte, ty prohry neunesete a potom nic nedokážete. Já jsem přešel ze závodění plynule do podnikání, a abychom se s bratrem prosadili, museli jsme zvládnout tolik věcí, že bez těch mnoha let závodění by to možná ani nešlo. A politika je stejná. Každému vítězství může předcházet řada porážek, důležité je to nevzdat.

Vybavíte si nejsilnější moment, který jste za svou sportovní kariéru zažil, ať už jako závodník nebo trenér?

V cyklistice je ta největší prestiž vyjádřená v trikotu mistra světa, který má na prsou duhu. Když cyklista ten trikot získá, může v něm celý rok jezdit a signalizovat tím, že je nejlepší. Potom, když rok skončí a on ho neobhájí, má právo doživotně nosit tu duhu na rukávech a límečku dresu. Asi každý cyklista odmala sní o tom, že to bude právě on, kdo jednou duhový dres obleče, a já jsem nebyl výjimka. Tenhle sen se mi sice nesplnil jako závodníkovi, ale podařilo se mi to jako trenérovi, a to v Kodani roku 2002, kdy ho oblékla Lada Kozlíková. To bylo mé největší sportovní vítězství, byť Lada pak dosáhla vynikajících výsledků na olympiádách a dalších mistrovstvích.

A co vaše osobní sportovní úspěchy? Jaký byl třeba váš první závod?

Ten si pamatuju velmi dobře. Byl jsem ve druhé třídě a skončil jsem druhý. Dodnes se mi nepodařilo zjistit, kdo mě vlastně tenkrát porazil. Jelo se v Dědicích kolem kostela a pořád mám z toho závodu doma fotografii. Bylo to tehdy tak rychlé, že jsem ani nevěděl, že už je po všem. Pak po závodě jsem byl trochu smutný, že je to jen stříbro, ale rozhodně to byl tehdy velký zážitek.