Jak se vám daří kloubit práci ve školství, fotbal a politiku?

Daří se to. Fotbal je můj koníček, práce ve školství vlastně také, a to, že jsem v městské radě, vyplynulo z těchto dvou věcí. Řekl bych, že se to prostě přirozeně spojilo. Myslím si, že pár lidí tu uznává, že jsem něco vykonal, a za to jsem rád.

Ne každý může říct, že jeho práce je i koníček. Vy ano. Bylo to štěstí nebo vaše cílevědomost, co vás tam dovedlo?

Malé děti mají nějaké představy, co by chtěly v životě dělat, chtějí být kominíkem nebo popelářem… Já jsem chtěl být policistou nebo učitelem. To druhé se mi podařilo a nelituji toho. Už v mládí jsem dokázal dětské kolektivy řídit a organizovat, a to mi zůstalo i ve druhé polovině života.

Jaká byla cesta od základní školy v Nádražní ulici, kam jste chodíval, až po Základní školu Na Vyhlídce, kterou teď vedete?

Já jsem to měl takříkajíc všude blízko. Nejdřív škola v Nádražní ulici, potom gymnázium. Hlavní motivací ovšem tehdy, jak to tak bývá, byla tajná láska, protože jsem šel na gymnázium hlavně kvůli ní. Pak jsem odešel na univerzitu do Brna a vybral si jako oboru učitelství na prvním stupni.

Znamená to, že můžete učit všechny předměty?

Ano. Ale v současnosti učím tělocvik a anglický jazyk. Jako ředitel mám úvazek deset hodin týdně. A také vedu kroužky.

Jsou zrovna jarní prázdniny. Co dělá ředitel, když jsou děti doma?

Například teď jsem čistil poštu, protože do škol stejně jako jiných firem denně chodí neuvěřitelné množství nejrůznějších nabídek a protože škola je příspěvková organizace, nabízející počítají s tím, že platíme faktury včas. Také jsem zajišťoval elektrikáře a samozřejmě se dodělává administrativa, která se nestihla v řádném týdnu. A také se snažím jako učitel dál vzdělávat.

Valná část ředitelů si stěžuje, že je právě administrativa odvádí od učení a že by ji nejradši nedělali. Jste na tom stejně?

Já si se svými deseti hodinami týdně a s vedením kroužků zaučím naštěstí celkem dost. To je příjemná protiváha právě té povinné administrativě. Bohužel, pro ředitele malé školy, jako je ta naše, je rozsah administrativy úplně stejný jako u těch velkých, ale tam mají ředitelé k ruce i zástupce. Samozřejmě kolegové se snaží pomáhat, ale řešit, jestli se starat o školní zahradu, revizi komínu nebo výměnu zářivek a co dělat, když onemocní učitel, musím sám.

A co máte na práci ve školství nejraději?

Rozhodně to, když vidíte děti, které prošly vašima rukama a na náměstí nebo v kině vás pozdraví a řeknou: „Jé, pane učiteli, to bylo tehdy a tehdy, to bylo fajn, já na to rád vzpomínám." Tak to mě vždycky potěší.

Zmiňoval jste se, že jste chtěl být policista nebo učitel. Ale co profesionální fotbalista, to vás nelákalo?

Ani ne. Spíš jsem měl vizi profesionálního rozhodčího. Sice jsem hrával od dětství, ale nebyl jsem takový talent, nejvyšší soutěž jsem hrál krajský přebor. Potom jsem se začal věnovat dráze rozhodčího, kde si myslím, že jsem dosáhl solidních úspěchů.

Můžete je vyjmenovat?

Jeden čas jsem byl nejlepší rozhodčí okresu. A když hrály Drnovice první ligu a mezinárodní přátelská utkání, tak jsem je většinou řídil já. A to se každému nepoštěstilo, protože pískat takové týmy, jako je Škoda Xanthi z Řecka nebo mistři Kostariky FC Alajuelense v Drnovicích na hody před třítisícovým davem, to byl opravdu zážitek. Jsem také okresním garantem MacDonald cupu, letos je už šestnáctý ročník, a pískal jsem už dvě celostátní finále. To nejlepší, které zatím bylo, bylo na stadionu pražské Sparty. Dokonce jedno z nich bylo jediné utkání, kdy v týmu hráli poprvé a zatím naposledy v životě bratři Rosičtí i se svým tatínkem.

A chodíte si teď ještě vůbec občas zakopat?

Rekreačně za jedenáctku rozhodčích nebo občas jen tak. Teď jsem ale byl na operaci s kolenem, takže si musím dávat pozor.

A co pasivní sport? Sledujete zápasy v televizi nebo na tribunách?

Přiznám se, že jsem nikdy nebyl vášnivý fanoušek. Měl jsem v mládí své oblíbené týmy, ale jako rozhodčí jsem měl těch zápasů za víkend hodně, takže když potom běžely v televizi, tak jsem někdy i usínal. (smích) Člověk byl potom tak nějak přefotbalovaný.

Máte dvě dcery. Vedl jste je také k fotbalu?

Zpočátku ano, trénoval jsem je, když byly ve věku přípravky. Pro dívky tu tehdy nebylo moc možností sportovního uplatnění. Byly moderní gymnastky, volejbal a basketbal. Když pak přešly do kategorie starších žáků, tak je nadšení postupně přešlo.

V politice působíte už dvanáct let. Dovedete si představit, že v ní budete i za dalších deset?

Můj tatínek říkával, že dny se krátí a čas se nevrací a mládí potřebuje jít vpřed. A já s tím souhlasím. Ještě možná tak dvě volební období a pak si myslím, že skončím. Už teď, když ráno vstávám z postele, musím dávat pozor (smích).

Léta jste hrával divadlo. Uvažoval jste někdy, že byste se k němu vrátil?

Asi před dvěma lety mě oslovil František Vlach, že by pro mě něco měl. Jenže to je večerní práce, když se chystá premiéra, tak jsou zkoušky skoro denně, a na to bohužel ten čas nemám. Takže než abych to dělal napůl, tak raději vůbec.