Co vás vedlo k myšlence založení ochotnického spolku?
Byl to můj sen už od gymnázia, kde jsem působila v ochotnickém spolku vedeném naší třídní učitelkou Martou Kuchtovou. Začínali jsme tenkrát divadelní hrou Výtečníci, kterou jsem po dvaceti letech obnovila s naším spolkem. Z této divadelní hry pochází také náš název.

Můžete krátce nastínit děj této hry, která je pro vás řekněme osudová?
Hra Výtečníci je ze studentského prostředí a líčí věčný boj studentů s kantory. Studenti se rozhodnou, že budou mít do jednoho výtečný prospěch, aby vzali kantorům, kteří se je snaží poučovat, vítr z plachet. Stanou se z nich tedy výtečníci nejen v tom přeneseném smyslu, ale také v doslovném.

Kolik herců ve vašem spolku působí a jaké je jejich věkové rozpětí?
Herecké osazenstvo je sice dost proměnlivé, ale počty se příliš nemění. Začínali jsme s osmnácti herci a ta čísla se pořád pohybují kolem dvacítky. Většina herců je ve věku patnácti až dvaceti let, pouze čtyři herci jsou starší pětadvaceti let.

Hrajete pouze přejaté kusy, nebo si některé hry i píšete?
Už jsme jednu hru napsali a teď chystáme další. Ta první se jmenuje Procházka životem aneb příběh obyčejného života od kolébky po pohřební ústav a psala jsem ji s jedním z našich ochotníků Jirkou Pytelou. Dost jsme se u toho nasmáli a vzali jsme to opravdu zgruntu od cesty rodičů hlavního hrdiny do porodnice až po jeho klepání na nebeskou bránu. Druhou hru teprve připravujeme, máme v hlavách více námětů a ještě nedokážu říct, co z nich přesně vypadne.

Můžete aspoň říct, o jaký žánr se v případě druhé hry jedná?
Rozhodně to bude komedie. My se zaměřujeme výlučně na komedie, protože lidi mají v běžném životě nerváků dost a do divadla se chodí hlavně odreagovat.

Kdy chystáte nejbližší představení a o co půjde?
Nejbližší představení jsme plánovali na červen, ale máme trochu zpoždění a nevím, jestli se nám to podaří stihnout. Samozřejmě napneme všechny síly, abychom to stihli, ale kdyby se nám to nepovedlo, přesuneme premiéru na říjen. Připravovaný kus se jmenuje Babička v trenkách a jde o převlekovou komedii.

Kolik času vám zaberou zkoušky před připravovanou premiérou?
Standardně zkoušíme jednou týdně zpravidla v neděli večer, ale když se blíží premiéra, přidáváme další zkouškový den v úterý, takže před premiérou alespoň dva večery v týdnu.

Kam si mohou diváci na vaše představení zajít?
Naše domovská scéna je v sále Katolického domu u nás v Bučovicích, tady hráváme nejčastěji, ale nedávno jsme hráli například i v Křenovicích. Kromě klasických představení otevřených široké veřejnosti pořádáme také představení pro místní školy.

Kolik diváků v průměru vaše představení navštěvuje?
Když jde o školní představení, tak to necháváme na ředitelích, kolik vezmou žáků, ale většinou jich bývá kolem sto padesáti. Podobné číslo je i u dospělých návštěvníků. Je to dáno hlavně kapacitou sálu, při dvou stovkách diváků už je doslova narváno. Máme už spoustu skalních příznivců, kteří se na představení vyloženě těší a ptají se s předstihem, co chystáme nového.

Kde berete kostýmy a kulisy pro vaše představení?
Kulisy si vyrábíme sami, u poslední hry jsme měli některé kostýmy vypůjčené, ale většina byla vyrobených. Musím pochválit naše herce, že nejsou šikovní jenom na jevišti, ale i manuálně při přípravách.

Jak vás vaši herci jako režisérku poslouchají?
Jak kdy, ale musím říct, že většinou ano. Člověk samozřejmě někdy nemusí mít náladu poslouchat, někdy nedělá něco podle vašich představ, ale celkově jsem spokojená.

Mají někteří z vašich svěřenců profesionální herecké ambice?
Jedna z našich mladších hereček, která bude hrát hlavní roli v připravované hře, uvažuje o dráze profesionální herečky. Ještě u jednoho z herců se něco podobného rýsuje, další přemýšlí o moderování.

Vy osobně jen režírujete, nebo současně i hrajete?
Já to řídím spíš ze zákulisí. Když se mě herci, kteří jsou současně mými kamarády, ptají, proč více nehraji, vždycky jim říkám, že se nahraji až až jenom při předvádění na zkouškách. Navíc je někdy potřeba zahrát třeba záskok, když herec onemocní. Určitě nemám ambici si střihnout někde hlavní roli, ale menší roličky si zahraji ráda.

Chodíváte do divadla i jako divák?
Především navštěvuji pravidelně místní ochotnický festival, abych byla o krůček před konkurencí a podívala se, jak to dělají jiní. Když pominu festival, tak jsem byla nedávno na představení Cikánský baron v Boleradicích. Doprovázela ho živá cimbálovka a bylo nádherně pohybově i kostýmově provedené.

Vedete k divadlu také vlastní děti?
Moje děti měly tu smůlu, že musely chodit většinou se mnou, protože jsem rozvedená a nemohla jsem je zanedbávat kvůli koníčkům. Ale myslím, že je to bavilo, syn navíc ještě pořád hraje. V posledním představení Limonádového Joe hrál Grinta, to je ten zloduch, který pořád jí skleničky.

Když jsme se dostali k dětem, čím jste chtěla být jako malá?
Chtěla jsem být učitelkou, ale když jsem končila gymnázium, tak politické poměry nedovolily, abych se hlásila na pedagogickou školu. Dalo by se ale říct, že jsem si tento svůj sen z mládí částečně splnila prostřednictvím divadla a taky svých tří dětí.

Další díly seriálu Osobnosti Vyškovska najdete ZDE