Tři desetiletí učila slavkovská výtvarnice Alena Slezáková na Základní umělecké škole Františka France ve Slavkově u Brna. Teď působí jako výtvarnice na volné noze.

Před půl rokem uspořádala na slavkovském zámku výstavu Moje srdeční záležitost a pět jejích obrazů se dostalo i na pohledy, které si můžou zájemci odvést ze Slavkova na památku. Dnes se Alena Slezáková představuje v dalším díle pravidelného seriálu Vyškovského deníku Rovnosti Osobnost Vyškovska.

Jak dlouho se věnujete malování?
Pokud bych to měla počítat od doby, kdy jsem začala studovat střední uměleckoprůmyslovou školu, tak je to od roku 1972. Ale jako amatérský výtvarník vlastně kreslím už od doby, kdy jsem chodila na lidovou školu umění.

Kde jste začala působit po studiu?
Po maturitě jsem začala učit na Lidové škole umění ve Slavkově. Nejdřív jako záskok za mateřskou dovolenou a nakonec jsem tam zůstala celých třiatřicet let. Práci výtvarníka na plný úvazek se věnuji od mých třiapadesáti.

Co vás vedlo k tomu, že jste skončila na volné noze?
Chtěla jsem nějakou změnu. Vždycky jsem se těšila, že až budu mít čas, tak začnu malovat. Najednou jsem byla deset let na škole, dvacet let na škole a toho času se stále nedostávalo. Tak jsem si říkala aby k tomu vůbec došlo. Jakmile nastaly rodinné změny děti odešly z domu a podobně, tak jsem se rozhodla, že to zkusím. Buď anebo.

A nakonec to vyšlo…
Mnoho lidí počítá na peníze, jestli se daří nebo ne. Ale já jsem chtěla v každém případě změnu. Beru to tak, že jsem si našla velký okruh výtvarné práce, od návrhů grafického designu po návrhy interiérů a to, že si občas maluji, bych nebrala jako hlavní zdroj peněz. Málokdo si totiž v tomto období koupí originál.

Takže malování není vaše hlavní výdělečná činnost?
Určitě ne. Musím být nohama na zemi a dělat něco, co někteří lidé můžou potřebovat. Čili ať už je to grafika, návrhy výstavních expozic a v neposlední řadě mne oslovil třeba Josef Špidla, kterému jsem dělala ilustrace do jeho knihy. Když jsem se s ním náhodou potkala, tak se zmínil, že píše trilogii a jestli bych mu do ní nechtěla udělat pár ilustrací. Byla jsem tím potěšená, byť ta jeho kniha není na veselé téma. Rozhodně nemíním malovat obrazy do zásoby s tím, že tady na ně u dveří budou stát fronty lidí. V tom jsem realistická.

Jakou techniku používáte nejraději?
Vybrala jsem si malbu akrylem, což je docela těžká technika. Akryl na rozdíl od oleje velmi rychle schne, takže opravy typu, že se mi za dva dny něco nelíbí, tak kousek odmažu a pokračuji dál, nejsou možné. Ale věnuji se i dalším technikám, třeba kresbě a grafice. Často si vezmu skicák a jdu kreslit do zámeckého parku. Sochy jsou velmi vděčné modely.

Kromě slavkovských zákoutí jste známá také svými portréty Marty Kubišové. Jak vznikla tato kolekce?
Marta Kubišová, jako můj idol z mládí, měla koncert ve Slavkově. Tak jsem si říkala, že jí udělám takovou památku na Slavkov a z vlastní iniciativy jsem jí namalovala malý barevný portrét akrylem. Uplynulo asi půl roku a paní Kubišová mi volala s tím, že chce ten portrét věnovat aukci pro Haiti. Odpověděla jsem jí, že mi to nevadí. Je to dárek pro ní, tak si s ním může dělat co uzná za vhodné. No a pak jsem s jejím svolením udělala tu kolekci jako poctu svému idolu.

Kde čerpáte inspiraci k vašim obrazům?
Často přímo tady ve Slavkově. Když jsem chodila s dětmi kreslit ven, tak ne že bych se jim stále dívala pod ruku. Samozřejmě jsem jim něco opravovala, ale ne tak, aby se pak báli něco udělat. Říkala jsem: já si tady sednu a budu taky kreslit a občas se za vámi přijdu podívat a vy mi také můžete kdykoli nahlédnout přes rameno.

A máte mezi dětmi nějakého následovníka?
Mám bezvadných spoustu žáků, kteří se vyšvihli do těch nejvyšších pozic, ať už jsou akademičtí malíři, módní návrháři a podobně. Shodou okolností ta učitelka, která po mně převzala výtvarný obor je moje žákyně. Takže jsem přesvědčená, že tu moji školu převzala a že to ani o píď nespadlo, co se týče kvality. Ba naopak do toho dodala novou mladou energii.

Chodí si třeba pro radu?
Ano, když je potřeba, tak si dojde pro radu. Dokonce za mnou chodí i moji bývali žáci, kteří si po letech vzpomněli, že se budou hlásit na architekturu a přijdou na konzultaci s kresbami k přijímacím zkouškám. Takže to jsem ráda, že si žáci vzpomenou.