Divadelník Novák: Vyškovský divák je vnímavý. Akorát ho ubývá

S blížícím se jarem se naopak netěší z toho, že na silnice začnou vyjíždět první motorkáři. „S manželkou jsme spolu vlastně ani nezačali chodit. Ale rovnou bydlet a jezdit na motorce,“ směje se.

Potřebuji si to trochu utřídit. V jakých divadelních spolcích jste působil a v jakých stále jste?
Od čtrnácti let jsme s Tomášem Dorazilem mladším začali dělat divadlo, psát texty, režírovat. Pak jsem začal spolupracovat s divadelním souborem Netrdlo, což byla moje nejdůležitější škola života. Tehdy ho vedl výborný režisér, principál, herec a recitátor Zdeněk Řehka. Jeho náhlé úmrtí mnohé paradoxně nakoplo, že je potřeba dělat něco dál.

Asi je v tomhle oboru těžké vydržet. Které soubory se drží až do dneška?
Souborů, s kterými mám něco společného, je víc. V některých jsem ale třeba jen hostoval. Netrdlo funguje dál, stejně tak Trdlo nebo divadlo Bez střechy. V divadle Haná jsem hostoval, v tomhle případě se ale přiznám, že to není můj šálek kávy. Jsem na trošku komornější věci.

Takže nejbližší je vám stále Netrdlo. Jaký žánr upřednostňuje?
Je to hodně rozličné. Za Zdeňka Řehky to bylo spíš takové veselé divadlo se ctěním autora. A především chytrý humor. Teď jsme ale třeba nazkoušeli hru Služky francouzského dramatika Jeana Geneta. Jedná se o hru o dvou služkách a jejich paní a je to hodně vážné představení. Je to posun zase někam jinam.

Kdy letos vypukne už patnáctý divadelní festival Trdloviny?
Bude to v říjnu, zřejmě poslední říjnový víkend. Rád bych, aby i nadále byl na podzim. Důvodem je, že na jaře nám přestali chodit lidé.

Už máte letošní ročník nějak dramaturgicky připravený?
To ještě ne, jsou nějaké myšlenky. Zatím sledujeme určité soubory, co připravují, abychom věděli, zda stojí za to je na Trdloviny pozvat.

Patnácté jubileum tedy ještě oslavíte. Tvrdil jste, že se na festivalu podepisují takové ty vyježděné koleje…
Patnáctý ročník ještě určitě udělám. A pak se uvidí. Určitě to ale nebude o tom, že to někomu hodím na hrb. To nikam nevede. Musí tu být někdo, kdo o další ročník skutečně projeví zájem.

S festivalem Trdloviny jste se pokusili dostat do města multižánrové pojetí festivalu. Pak jste se vrátili k třídennímu formátu. Jak to vypadá s letošním ročníkem?
Vždycky je to na organizátorech. Vydržet celý týden dělat festival je docela dřina. Navíc to není placené, lidé mají stále méně času. Hlavní myšlenkou bylo spojit amatérský film, divadlo, muziku. Nechtěli jsme ale nic roztříštěného. Takže jsme se rozhodli, že zůstaneme u toho, co umíme nejlépe.

Přesto asi Vyškovu taková žánrová pestrost chyběla…
Chyběla a myslím, že chybí dosud. Snažím se domluvit, aby i ostatní organizace spolu komunikovaly víc, ale asi ještě nedozrála doba na takovou myšlenku.

Který soubor by měl na festival přijet, aby vám to skutečně udělalo radost?
To by byl asi soubor našich přátel KloBrouk z Karlových Varů. Oni se potom přejmenovali na soubor BezDirky, protože vyházeli všechny ženské. Měli úžasné nápady, které mě inspirovaly. Bohužel mají takovou delší pauzu.

Zakládal jste občanské sdružení Thalia. Co vás k tomu vedlo?
Důvod byl jediný. Dříve pořádalo letní tábory pro malé divadelníky okresní kulturní středisko. Když po revoluci zaniklo, tak nebylo nikoho, kdo by to pořádal. Zdeněk Řehka nám poradil, ať založíme občanské sdružení. Ať tábory pořádáme pod ním. „A jak se bude jmenovat?“ ptal jsem se ho. „Nevím, třeba Thalia,“ odpověděl tehdy. A bylo to. Pak jsme založili další dramatické kroužky a soubory. Po jeho předčasné smrti jsme začali na jeho počest pořádat právě Trdloviny. Poté jsme vymysleli i dětský festiválek Trdlinky.

Jací jsou vyškovští diváci? Jsou vnímaví, věrní?
Když jsme dělali Trdloviny v Posádkovém domě armády, tak na představení došlo třeba tři sta diváků, kteří tam zůstávali celý den. To bylo hrozně moc. Přesunutím do Besedního domu se to zkomplikovalo. Poslední tři ročníky byly divácky hodně marné, naštěstí ten poslední se už trochu zlepšil. Ale k té vnímavosti. Myslím, že na Trdloviny chodí diváci, kteří chtějí vidět skutečně dobré divadlo, chtějí si porovnat, co umí Vyškováci, co umí jiné soubory. Takže si myslím, že vyškovský divák je vnímavý. Akorát ho ubývá.

Asi těžká otázka, ale čím to je?
Bavíme se o tom se všemi, kteří jsou s kulturou ve Vyškově nějakým způsobem spjatí. Lidí všeobecně na kulturu ubývá. Je to fráze jako blázen, ale je to dobou.

Jak se vám hraje v Besedním domě?
Besední dům? No, je to přecpaný. Když už jsme nemohli dál hrát v Posádkovém domě armády, nabízel se on. Třeba divadlo Haná je dost nervózní z toho, že se musí dělit o prostor se soubory, které jsou pod křídly Městského kulturního střediska. Jenže ta budova není nafukovací. Navíc jsme amatéři a zkoušet musíme hlavně o víkendu.

Některé hry jste napsal, řadu jich režíroval. Chybí snad Vyškovu pořádní režiséři?
Za autora se rozhodně nepovažuji. Ale ano, režie mě baví. A málo režisérů? To je jako ve sportu. Když chybí kvalitní trenér, tak lidé pod ním mohou jen velmi těžko vytvořit něco, co uspokojí je i toho diváka. Vyškovu kvalitní režiséři chybí.

Přesto jste říkal, že radši hrajete, než režírujete?
Režie mě baví, ale raději si zahraju. Ale zase jak co. Už jsem v takové fázi amatérského herce, který se nechce zabývat něčím, co bude představovat ztrátu času. Jsou žánry, které nejsou mým šálkem čaje. Mám rád improvizaci, práci s divákem. A to už je trochu vyšší škola herectví, kdy musí člověk vědět, jak pracovat sám se sebou, s hlasem, s postavou.

Mnozí možná nevědí, že jste osm let ve Vyškově trénoval volejbal…
To bylo zajímavé období. Osm let to sice bylo, ale když to srovnám s Pepou Řezníčkem nebo s Čestmírem Luskou, tak to nemůžu považovat za dlouhou dobu. To jsou pánové, co si svoje ve volejbale odsloužili. Na co ale můžu být hrdý, tak ve Vyškově byla dlouho přestávka ženského volejbalu. Hrály ženy v Dědicích a pak léta nic. Na popud dětí z dramaťáku, s kterýma jsme si pinkali na táboře, to celé začalo.

Jezdíte i rallye. Abych pravdu řekl, tak si vás na takové akci moc nedokážu představit…
O mě koluje taková sranda, kvůli které si mě kolegové divadelníci dobírají. S oblibou jsem totiž říkal, že to, co jsi ty najezdil dopředu, jsem já nacouval s vozíkem. Rallye jezdíme amatérsky, ale hodně mě to tehdy chytlo. Mou velkou láskou jsou i motorky. Teď žádnou nemám a jsem z toho takový nešťastný.

Další díly seriálu Osobnosti Vyškovska najdete ZDE