Dívka tráví zpěvem veškerý volný čas

„Zpívat jsem začala už asi v první třídě, kdy se konaly soutěže jako Slavíček a podobně. Sama jsem na sobě nějaký talent nepozorovala, ale bavilo mě to. Trošku mě k tomu vedli i rodiče a třídní učitelka. Časem jsem také začala chodit na Základní uměleckou školu do Vyškova a od té doby pravidelně zpívám,“ povídá o svých začátcích Alena Holásková.

O tom, že umí zpívat, ji ale brzy přesvědčily úspěchy v soutěžích. „Několikrát jsem vyhrála vyškovského slavíčka. Dokonce jsem byla jednou i v národním kole. Jak jsem byla na druhém stupni, tak už se slavíčky tak moc nekonaly, a proto jsem začala chodit na soutěže se Základní uměleckou školou. Zpívám tam už deset let a učila jsem se tam i jedenáct let hrát na klavír,“ pochlubila se studentka.

Chodit do umělecké školy ale není jen tak, je to, jako když se někdo učí hrát na hudební nástroj. Musí ho to bavit a taky je nutné doma poctivě trénovat. „Jednu hodinu týdně se s mým učitelem věnujeme zpěvu, v současné době už mám druhého. Potom máme takzvanou komořinu. To znamená, že zpíváme dvojhlasy nebo trojhlasy. Dřív jsem trénovala skutečně hodně, protože jsem chtěla jít na konzervatoř. Byla to třeba hodina denně. Potom jsem ale měla nějaké zdravotní problémy, tak to nevyšlo. V současné době trénuji trošičku méně, ale i tak se snažím denně,“ popisuje trénink Alena.

Kdysi jí tak nevyšel sen jít na konzervatoř. V současné době už ale svoji budoucnost vidí jinde a zpěvem se živit nechce. „Nyní jsem ve čtvrtém ročníku. Protože mi žádný předmět nedělá problém a nemám ani žádný oblíbený, tak přemýšlím nad právy nebo stavitelstvím. Už nepřemýšlím nad tím, že bych šla učit hudební výchovu, to bylo dřív v té devítce,“ mluví o svých současných plánech.

Kromě umělecké školy začala také chodit do pěveckého sboru Motýlek, kde zpívala pod vedením sbormistra Aleše Musila, a nyní pokračuje i ve sboru pro starší věkové kategorie Re-canto. „Nový sbor Re-canto jsme založili teprve nedávno, a to hlavně proto, že Motýlek je pro menší děti a už jsme spolu nemohli jezdit na soutěže. V tomto sboru zpívám dvě hodiny týdně. V Motýlku jsem působila od jeho založení, a to šest let,“ vzpomíná nadaná dívka.

Hudba je v rodině

Pozitivní je, že je ve sboru nechají pracovat i s vlastními texty. Někdy si tak studenti zazpívají přesně to, na co mají chuť. „Určitě si můžeme donést vlastní texty, což členové sboru využívají. Potom se vždy domluvíme, co by bylo a nebylo dobré, třeba podle rozsahu a podobně,“ popisuje spolupráci zpěvačka.

Díky zpěvu se Alena dostala i do zahraničí. „S Motýlkem jsme jezdívali do Itálie, Chorvatska, s Re-cantem jsme nedávno byli v Polsku,“ vybavuje si poslední cesty.

Sbor se prezentuje různými jazyky, takže je třeba, aby jednotliví členové nějaký ten světový jazyk ovládali. Většinou podle Aleny zpívají česky, latinsky nebo anglicky. Když jedou třeba do Chorvatska, snaží se naučit i nějaké písně v jejich jazyce.

Sbor jezdí i po Vyškovsku a zpívají lidem. Často si je zvou třeba na Vánoční koncerty. „Je možné se s námi domluvit a rádi přijedeme. Zpíváme ale většinou ve Vyškově a na Vánoce i po okolních vesnicích,“ informuje.

Jak Re–canto, tak i Motýlek stále nabírají nové členy. Nemůže se ale přihlásit jen tak někdo. „Předpoklad samozřejmě je, že zájemce musí umět zpívat. Aleš ho potom vyzkouší a zhodnotí, jestli nezpívá falešně,“ říká Alena.

Hudební talent mají u Holáskových v rodině. Hrají na nejrůznější hudební nástroje a zpívají i všichni Aleniny sourozenci. Pozadu nezůstává ani její tatínek. „Když byl taťka malý, tak hrál na akordeon. I teď hodně zpívá a třeba má rád cimbálovku. Mám dvě sestry, mladší hrála na klavír a teď i zpívá, a starší sestra hrála také na klavír,“ povídá.

Mezi její další zálibu patří například oživlá historie. Té se pod vedením Jany Kolčářové věnuje už čtvrtým rokem. „Když se konají nějaké akce jako Dny Aloise Musila nebo třeba Napoleonské války, tak chodíme po Vyškově v dobových kostýmech a rozdáváme pozvánky. A vlastně doplňujeme dobovou atmosféru,“ informuje nadaná dívka.

Oživlá historie je jednorázová akce. „Sejdeme se vždy, když je na programu nějaká zajímavá akce. Na muzejní noci třeba děláme oživlé exponáty, inspirací nám byla noc v muzeu. Kostýmy si někteří půjčují, jiní vyrábí svoje. Převlečení vojáci už třeba mají pravidelně své oblečení. Historii se věnuji už od prvního ročníku gymnázia,“ popisuje další ze svých aktivit Alena.

Někdy je dokonce tak vytížená, že rychle převléká jeden kostým za druhým. Na Muzejní noci třeba odzpívala s Motýlkem a hned se běžela převléct do dobového kostýmu, a účinkovala až do deseti hodin do večera. V současné době jedná Jana Kolčářová o rekonstrukci napoleonských událostí na vyškovském náměstí, které by se měly konat v listopadu. Vše ale záleží také na penězích. „Oživlá historie mě baví, ale že bych se jí chtěla věnovat nějak více, třeba začít kvůli tomu studovat historii, tak to určitě neplánuji,“ doplňuje. Věnuje se i sportu. Kdysi dokonce hrála závodně badminton. „Jednou za čtrnáct dní si ho jdu s kamarády ještě zahrát. Teď se kvůli maturitě věnuji i hodně četbě,“ směje se. Kromě českého jazyka bude maturovat z ruštiny a základů společenských věd.