Vítají nás instruktoři z brněnského freediverského týmu Ocean Devils Petr Vala a Vendula Strachotová. Představí se nám jako Petr a Vendy, hned si potykáme. Čekají nás s nimi dvě disciplíny, statika a dynamika, tedy co nejdelší zadržení dechu s obličejem pod vodou a uplavání co nejdelší vzdálenosti. Oba jsou mistři. Dokáží zadržet dech na sedm minut.

Představují nám svou školu. „Snažíme se vybudovat freediverskou rodinku," vysvětluje Vendy a dodává, že freediving je jejich životním stylem. „Stačí nám mít se kde vyspat, složit cajky a k jídlu ryby, které nachytáme," doplňuje Petr.

V úvodní hodině nám představují náplň kurzu a především nás učí klíčovou věc pro freediving – jak správně dýchat. Petr trpělivě vysvětluje, jak vypadá brániční dýchání, hrudníkové, uvolňovací a k čemu je dobré. Ke každému přistupuje individuálně. „Nejsem typický instruktor. Někdy jdu mimo osnovy. Učím to, co je pro žáka třeba," podotýká.

Potápění je prý především o psychice. „Čím víc je mi blbě, tím víc se snažím uvolnit," říká Petr.

Při dlouhodobém zadržení dechu tělo dává signály, že se děje něco, co není úplně běžné. „Voda je ale kámoš," vštěpují nám oba.

Dojde i na historky. „V Jihoafrické republice jsme zažili potápění s tříapůltisícovou kolonií lachtanů," vzpomíná Vendy.

Petr zase povídá o potápění v lomu a charakterizuje ho čtyřmi písmeny. TZSS. „Tma, zima, samota, stres," vysvětluje s úsměvem.

Na kurzu je nás devět, z toho tři ženy. Začíná kolečko představování a já si začínám připadat nepatřičně. Věty jako „potápím se čtrnáct let a vloni jsem se potopil do hloubky dvaceti metrů na Maledivách" sleduji s obdivem. Nesměle říkám, že s potápěním mnoho zkušeností nemám. To, že jsem na sobě ještě nikdy neměla neoprén a že jsem si kvůli kurzu musela koupit nové plavky, si zatím nechávám pro sebe.

Teoretická část je u konce a jde se na bazén. Nejdřív ale potřebujeme výstroj. Masku, opasek se závažím, ploutve a neoprén. Zjišťuju, že obléknout si těsnou kombinézu není žádná legrace. Do úzkých nohavic a rukávů se snad nelze nasoukat. „Je třeba použít hrubou sílu," říká Vendy a zkušeně mi s neoprénem pomáhá.

Na pokyn Petra se rozdělíme do dvojic. „Jeden je závodník a druhý buddy, ten závodníka hlídá," říká.

Jsem ve dvojici s Karlem. Jako jediní dva nemáme s potápěním zkušenosti, a tak si notujeme. Lehnu si na vodu a snažím se před výkonem relaxovat. „Uvolni celé tělo, jakoby bylo z gumy," radí mi Petr.

Z vody mi kouká jen obličej, uši jsou pod vodou, ale tlumeně slyším Petra hlásit, že jdeme na statiku. Připravím se šesti výplachy plic, tedy razantními nádechy a výdechy. Po finálním nádechu mě Karel otočí obličejem do vody a začíná mi běžet čas.

Nechám se vodou unášet a houpat. Zatím se cítím příjemně. Snažím se na nic nemyslet a pozoruji dno. „Chci vidět signál," slyším Petra po uplynutí minuty.

Buddy Karel mi dvakrát poklepe na rameno a já zvedám palec na znamení, že všechno je v pořádku. Uběhne další minuta, cítím, jak mě silně bolí hlava a tělo se dožaduje vynoření. Snažím se vydržet. Petr nám vštěpoval, že nepříjemné signály tělo vysílá při nadbytku oxidu uhličitého neboli céóčka, nikoli při nedostatku kyslíku.

Když cítím, že už nevydržím, chytím se okraje bazénu, pomalu krčím kolena a hledám oporu. „Je důležité fungovat jako zpomalený film, abyste dosáhli co nejlepších výsledků," zní mi v hlavě Petrova slova.

Stále jsem pod vodou. Tohle je výzva a já ji přijímám. „Nevylézej, vydrž, skvělá práce," povzbuzuje mě Petr.

Díky jeho podpoře vydržím ve vodě ještě pár sekund. Cítím, jak se tělo chce nadechnout. Zmítá se, třese a dává mi kopance. Ještě sekundu, dvě. Vydržet až na hranici možností. Pomalu vynořím hlavu z vody a třikrát se razantně nadechnu a vydechnu, abych zbavila tělo céóčka a doplnila tolik požadovaný kyslík. „Dvě minuty a dvacet sekund," hlásí Petr můj výsledek.

Cože? Tolik jsem nečekala.

Náladu mi trochu pokazí, když si sundám masku a do oka mi stříkne proud vody. Na jedno oko najednou vidím rozmazaně. Napadne mě, že mi vypadla kontaktní čočka s hodnotou pět dioptrií. Na malichernosti ale není čas. Jdeme si pro ploutve a zátěžové opasky. Čeká nás druhá disciplína, dynamika v pětimetrové hloubce.

Poprvé v životě si nazouvám potápěčské ploutve. Jsou dlouhé více než půl metru. Zapínám opasek se šesti kilogramy závaží a jdu do vody. Mezitím se oko umoudřilo a čočka je zpět na svém místě. Přesouváme se do nejhlubší části bazénu.

Neoprén mě nadnáší, do masky mi teče voda a s ploutvemi se taky teprve snažím zkamarádit. První pokus o potopení mi nevyšel. Místo na dno bazénu jsem doplavala do sousední dráhy. Těžkopádně se vracím zpět. Ruce nad hlavu, pořádně se odrazím a zanořím pod hladinu. Během pár sekund se potopím na dno bazénu. Chvilku si užívám ticho a klid a rozhlížím se. Najednou si uvědomím, že hladina je nějak daleko a tělo už se chce zase nadechnout. „Je to jen céóčko," připomínám si Petrova slova. Ze dna se zdá hladina nekonečně daleko, ale stačí třikrát kopnout ploutvemi a jsem zase nahoře.

Další díl seriálu Na den (s)… čtěte pravidelně každý týden ve čtvrtečním tištěném Deníku Rovnost

Začíná mě trápit velká bolest v uších. V pěti metrech pociťuji zvýšený tlak a zatím se mi ho nedaří přefouknout tak, jak jsme se učili. Říkám si, jak obrovský tlak musí být v hloubkách několika desítek metrů, kam se freediveři potápějí. „V deseti metrech se vysokým okolním tlakem objem plic zmenší na polovinu, ve třiceti metrech na čtvrtinu," vysvětluje Petr, který se potápí až do hloubek kolem osmdesáti metrů. A já si říkám, jak obdivuhodná je vlastnost těla regenerovat po ponoru.

Osmihodinová šichta je skoro u konce. Vylézám z vody, pracně svlékám neoprén a následuji skupinu na závěrečný test. „Takovou partu jsem tu ještě neměl," říká nám Petr po jeho napsání s přísným výrazem.

Vzápětí s úsměvem dodává, že jsme všichni test splnili a stejně tak dvouminutový limit na statice. Vzájemně si gratulujeme k zisku certifikátu a já si říkám, že už přesně vím, co si přát k narozeninám. Potápěčskou masku.