Praktická jednoletá škola je ve Vyškově novinkou. Jaká byla cesta k jejímu založení?
Jednoduché to nebylo. Uvažovali jsme o tom spoustu let před tím, než se to začalo připravovat. Impuls k tomu vzešel jak ze strany školy, tak od rodičů. Splněním povinné školní docházky pro postižené děti tento život končí a pak už není žádná šance nějak pokračovat.

Zřizovatelem školy je Jihomoravský kraj. Bylo těžké přesvědčit jeho zástupce o nutnosti otevřít další školu?
Bohužel, doba se hodně změnila a školy se teď spíš ruší, než aby vznikaly nějaké nové. Chtít po zřizovateli, aby místo toho otevřel nové, poměrně nákladné zařízení, nebylo nic jednoduchého. Naštěstí nám ale vyšel vstříc, protože jsou tam lidé, kteří si uvědomují potřebu speciálního školství a péče o postižené děti. Našli jsme společnou řeč a podařilo se to.

Co konkrétního tedy dětem tento rok studia navíc dá?
Nesmírně důležité jsou sociální vazby, které se upevňují. Neobyčejně se rozvíjí jejich samostatnost, posiluje se jejich sebevědomí, mají nějakou náplň dne, na kterou se těší, ať je to teorie nebo praxe. Zaměřujeme to hlavně na činnost v kuchyni, ale máme také cvičný byt, kde se děti učí uklízet, starat se o sebe, když je rozumné počasí, tak chodí i na pozemky. Jsou to velmi šikovné a snaživé děti.

Co děti čeká, až školu skončí? Jejich uplatnitelnost asi i přes veškerou snahu není zrovna velká…
To je bohužel pravda. Jen málokdo z nich má to štěstí, že je někdo vezme pod dohled. Šikovní a schopní jsou, ale trh práce bohužel není postiženým příliš nakloněný. Děti vědí, že ta situace je obtížná, že nemají moc šancí, ale přesto se snažíme třeba s některými restauracemi domlouvat, zda by šlo najít nějaké řešení. I přesto jim dává škola do života velké plus, protože budou samostatnější.

Kolik dětí v praktické škole je a jak jsou staré?
Naši studenti nemají omezenou věkovou hranici, jsou tu děti, které skončily povinnou školní docházku, i starší, někteří jsou i z chráněného bydlení. Máme jich jedenáct, z toho jsou tři vozíčkáři. Maximální počet studentů může být čtrnáct.

Ve Vyškově se postiženými dětmi zabývá i Asociace Paprsek nebo sdružení Piafa. Spolupracujete?
Rozhodně ano. Dřív jsme spolupracovali především s Paprskem, který pro nás dělal nesmírné množství akcí, za což mu patří ohromný dík. Byly to ozdravné pobyty, letní tábory i nespočet akcí v roce. Teď nám děti odrůstají a v poslední době proto zase spolupracujeme víc s Piafou, kterou hodně využívají rodiče našich žáků, například pro svoz a odvoz žáků.

Vaše mateřská škola také nepatří mezi ty obvyklé, chodí tam také postižené děti…
Zaměřujeme se na děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Snažíme se brát děti, které mají třeba diagnostikovaný autismus, protože v čím ranějším věku se na to přijde, tím lépe se potom děti dokáží přizpůsobovat. Děláme pro ně velké množství akcí, jedna z nich je právě dnes. Bude to vánoční besídka, přijdou na ni i představite­lé města.

Práce s postiženými dětmi vás naplňuje. Jak jste se k ní dostala, měla jste takový cíl už od začátku?
Vlastně ano. Moje babička byla učitelka, takže jsem k tomu měla blízko, a když jsem zjistila, že jde studovat přímo speciální pedagogika, byla jsem moc ráda. Speciální školství od té doby prošlo velkým vývojem, ale každopádně jsem ráda, že jsem dnes tam, kde jsem.

Tahle práce je velmi náročná hlavně psychicky. Jaké nejhorší nebo nejlepší momenty jste v ní zažila?
Nejhorší bývají ty, kdy si uvědomujete, že systém nepříliš nahrává dobré kvalitě speciálního školství. Pozitivum, to je rozhodně radost z dětí, vědomí, že nezištně přijímají všechno, co jim jako pedagogové dáváme, jsou vděční za jakoukoli drobnost. Radostí pro nás jsou také absolventi základní školy, kteří se po letech zase vracejí, dovedou nám ukázat nejen své partnery, ale často i své děti. Velká řada z nich se zapojí velmi dobře do života, někteří si zvládají i dodělat další vzdělání.

I přes všechno pozitivní určitě existují chvíle, kdy potřebujete nějakým způsobem vypnout. Jak se odreagováváte?
Někdy je to obzvlášť psychicky náročné, to je pravda. Já miluji přírodu a turistiku, chodím ráda po horách, tam si vždy odpočinu. Také miluji vodu. Ráda mám i divadlo, koncerty, vážnou hudbu.