Holíček: Fotografie, která někomu něco řekne, je umění

Jak jste se k fotografování dostal? A co jste v začátcích fotil?

Rodiče vlastnili fotoaparát, takže nějaké to „cvak" jsem příležitostně také udělal. V začátcích jsem fotil to, co bylo nejblíž. Takže rodinu, Vánoce a jiné domácí příležitosti. Později také školní výlety nebo život kolem sebe na dětských táborech, na které jsem často jezdil.

Vzpomínáte na svůj první fotoaparát?

Doma měli rodiče Flexaretu, já jsem svůj první fotoaparát dostal ve dvanácti letech. Dodnes si pamatuji i typ. Byla to Směna 8M.

Fotíte raději digitálním fotoaparátem, nebo klasickým s filmem?

Fotím už deset let digitálním přístrojem, přestože mnohé digitály mají, co do kvality oproti klasickým přístrojům, stále co dohánět. Digitální přístroje mají nesporné klady v rychlosti vyvolání snímku, výsledek svého snažení ihned vidím na displeji a odpadá tak zdlouhavá práce s vyvoláváním filmu a práce v temné komoře. I když i ta měla své kouzlo.

Upravujete ještě své fotky?

Alespoň částečně upravuji, protože i digitální fotografie potřebuje občas poupravit. O úpravách digifotografií by se dalo debatovat jistě dlouho, ale dělají se také u klasické fotografie. Děje se tak v komoře za pomocí zvětšováku, různou dobou osvitu fotopapíru, přisvětlováním i stíněním tak, aby se dosáhlo požadovaného záměru, jako třeba vyrovnání světla a stínů.

Jste známý svými srovnávacími fotografiemi…

Ulice nebo budovy našeho města jsem fotil i dřív, třeba v sedmdesátých letech, ale spíš příležitostně. Vzpomínám třeba na novoroční prskavky létající z oken na sídlišti nebo bourání cukrovaru.

A kde ten nápad vznikl?

Vytvořit srovnání se starými fotografiemi mě napadlo někdy v roce 2004, když se mi do ruky dostaly staré fotografie zničeného města z dubna 1945, které mi zapůjčil Zdeněk Modlitba, který je můj dlouholetý známý, letecký modelář a sběratel.

Proč volba padla zrovna na Vyškov a okolní obce?

Vyškov a okolí fotím proto, že zde žiji už pár desetiletí. Chodil jsem zde do školy, do učení, do prvního zaměstnání, Vyškov je zkrátka hluboce vrytý do mého života.

Určitě na vás nějaká změna nezapůsobila dobře…

Změny kolem sebe samozřejmě sleduji a vnímám a nejen tehdy, když je fotím. Nenávratně okolo nás mizí staré domy, dávná místa, stromy, vyšlapané cestičky okolo Hané nebo okolo železniční trati. Je těžké se zavděčit všem, proto je beru tak, jak přicházejí, a nijak významně je neprožívám. Občas mne zamrzí, když zmizí nějaká část starého Vyškova. Ale to je asi přirozený vývoj a má to tak zřejmě být.

Kde historické fotky berete? Posílají vám je i neznámí lidé?

Mám je z mnoha zdrojů, například z Muzea Vyškovska, ze soukromé sbírky antikvariátníka Václava Gottwalda, který je mimo jiné velkým sběratelem fotografií, od Miloše Nevřaly, který vlastní mnoho snímků starého Vyškova pořízených jeho otcem, od mého známého Zdeňka Modlitby a dalších. Občas mi posílají fotografie i úplně neznámí lidé, jednou dokonce i ze zámoří.

Jak obtížně bádáte po původu?

Zpočátku jsem skutečně mnohá místa sotva poznával. Dnes už jsem ale téměř vždy schopný říct, kde se místo z fotografie nachází. Občas mne i něco neznámého příjemně překvapí a pátrám a uvažuji, co a kde by to mohlo být. Naštěstí ale znám několik pamětníků a historiků, kteří jsou schopní mi fundovaně odpovědět.

Máte nějakou lokalitu, kde fotíte nejraději?

Přímo oblíbené místo nemám. Spíš mám rád, když najdu takové místo, kde jsem ještě nebyl, nebo jsem ho znovuobjevil po mnoha letech.

Kolik fotografování vezme času?

Můj koníček je celkem časově náročný. Někdy vezme i desítky hodin měsíčně. Vždy záleží na tom, jaké činnosti se věnuji. Hodně času zabere skenování a třídění nebo právě tvorba srovnávacích fotek. Aby srovnání splnilo svůj účel, musím najít přesně to místo, kde stál fotograf před padesáti nebo sto lety. A to není vždy jednoduché.

Máte nějaký zážitek z focení, na který rád vzpomínáte?

Zážitky z fotografování určitě mám, spíš se mi vybavují různé extrémy počasí, které mnohdy udělají strohé dokumentační fotografii zajímavou kulisu. Silné mrazy, silný vítr, hodně sněhu, bouřkové mraky, padající cukrovarský komín nebo bourání pavlačového domu může být pro někoho nuda, pro mne je to zajímavost, kterou je potřeba zaznamenat. A když se snímky povedou a po čase si je prohlížím, rád si na tu atmosféru zavzpomínám.

Už jste někdy litoval, že fotoaparát nemáte u sebe?

Fotoaparát často nosívám s sebou, mnohdy vyfotím něco náhodně a neplánovaně. Může to být třeba opravovaný štít nad obchodem, kde se znenadání vynoří původní historický nápis nebo neočekávaně přes město projíždí historický Tatraplán nebo historický tank T-34. To, že mi něco uteče a nestačím to vyfotit, se stává pořád. Třeba jen na krátký okamžik vyjde z mraků slunce a ozáří něco, čeho by si člověk mnohdy ani nevšimnul. Jenže než vytáhnu foťák, je po všem. Jindy třeba spěchám a nemám čas fotit. A nebo zrovna prší. Okamžiků, kdy bych rád něco vyfotil a zrovna to z nejrůznějších důvodů nejde, je dost a dost.

Vnímáte fotografii jako umění?

Myslím, že udělat kvalitní fotografii, aby něco někomu dalšímu řekla, je umění. Tak jako malíř, sochař nebo filmař svým dílem chce něco vyjádřit a předat něco ze sebe, tak i fotograf svou fotografií chce něco vyjádřit a sdělit. Takže mezi umělecké profese, žánry nebo styly bych fotografii jako takovou zařadil.

A nezdá se vám, že už dnes fotí skoro každý a to by mohlo degradovat právě fotografii jako umění?

Třeba to ale přispěje k popularizaci fotografování a bude tak objeveno mnoho nových talentů.

Máte nějaký fotografický sen?

Sny a přání, které se daří někdy víc, někdy méně naplňovat, nás táhnou dál a dá. I proto bych si je nechal pro sebe…

Která z vašich výstav fotografií zaznamenala největší úspěch?

Namátkou jsem vystavoval třeba v Turistickém informačním centru ve Vyškově, v Muzeu Vyškovska, v Knihovně Karla Dvořáčka nebo v zooparku. Každá výstava má něco specifického a každá je do určité míry jiná. Úspěchem pro mne je, když si najdou své návštěvníky a nějakým způsobem je osloví.