Další díly seriálu Vyškovsko ve válce najdete ZDE

Po dlouhém období prosperity za vlády Karla IV. se v poslední čtvrtině 14. století na Moravu snesla pohroma. V roce 1375 umřel bratr Karla IV. moravský markrabě Jan Jindřich, který díky své prozíravosti a šetrnosti soustředil ve svých rukou mimořádně rozsáhlý majetek. Mezi jeho syny, markrabaty Joštem a Prokopem, záhy vypukl spor o majetek, i o celou Moravu.

Boj markrabat

Bratrský nesoulad se posléze změnil v krvavou válku, která byla několikrát obnovena (mír byl příliš křehký a vzájemné rozepře příliš hluboké) a definitivně skončila de facto až smrtí Prokopa v roce 1405. Markraběcí války postihly celou Moravu: vojska obou táborů plenila Moravu, vesnice byly vypalovány, hrady a tvrze končily v plamenech. Navzdory našim představám o šlechtické cti se složení obou táborů často měnilo, páni přecházeli z tábora do tábora podle momentálních okolností. Najdeme i šlechtice, kteří dokázali měnit své postoje vícekrát, aniž by pociťovali jakékoliv výčitky. O stálosti takových spojenců si však nemusíme dělat iluze. Stávalo se tak, že markraběcí války rozdělily i jednotlivé rodiny, kdy mnohdy blízcí příbuzní stanuli proti sobě.

Mezilesice.

Bojující oddíly vícekrát poplenily i Vyškovsko. Mezi velmi aktivní stoupence markraběte Prokopa patřil poměrně zámožný zeman Jindřich z Nevojic, který v dobách svého největšího majetkového rozmachu vlastnil na Bučovicku téměř deset vsí. Jindřich prakticky veškeré své jmění použil na úhradu válečných nákladů nebo obnovu hradu Tepence, jehož se stal purkrabím. Zadlužil se u brněnských Židů, a protože nebyl schopen dluh uhradit, o majetek přišel. Jediným štěstím bylo, že vsi vykoupil Jindřichův zeť Jindřich Konček z Prus, pro nevojického zemana však byl tento majetek definitivně ztracen. Sám Jindřich zakončil svůj život tak, jak se sluší na muže, který větší část svého života strávil jako válečník: byl zabit při obraně Tepence, když hrad oblehla vojska olomouckého biskupa a markraběte Jošta.

Podobných příkladů bychom ovšem nalezli více: na Vyškovsku se aktivně zapojili do bojů páni z Holštejna, nemůžeme pominout aktivity rytířů z Lulče, boje či šarvátky zasáhly řadu obcí Vyškovska, Bučovicka i Slavkovska.

Husitská revoluce

Generace vyčerpané válkou si ani nestačily vydechnout a válečný běs je dostihl podruhé. Husitská revoluce přinesla celou řadu krvavých bitev a válečných střetnutí i na území Vyškovska. Na rozdíl od Čech se však pro Moravu nezachovalo mnoho pramenů, a proto jsou naše znalosti poměrně mezerovité.

Víme však, že patrně roku 1422 na Vyškovsku a v prostoru mezi Vyškovem a Kroměříží operovalo vojsko olomouckého biskupa a zarytého odpůrce husitů Jana Železného (město Vyškov patřilo mezi majetky olomouckého biskupství). Opět byl obležen hrad Račice, kterému vládl Petr ze Strážnice a z Kravař. Katolické vojsko hrad posléze dobylo a pobořilo, i když utrpělo těžké ztráty: na následky zranění zemřel mimo jiné i biskupův hejtman Herbort z Fulštejna.

Odvetná akce husitů proběhla zřejmě již o rok později: dobyt a vypleněn byl Vyškov a pustiměřský klášter, husitskou posádkou byl obsazen biskupský hrad v Melicích, pobořen byl patrně i lulečský hrad.

Další rozsáhlé boje probíhaly na Vyškovsku v roce 1425, na počátku příštího roku se měla sejít katolická vojska ve Vyškově nebo v Brně, v roce 1431 plenily Moravu a okolí vyškovského regionu oddíly rakouského vévody Albrechta Habsburského, odvetná výprava přivedla na Vyškovsko opět husitské válečníky, kteří snad znovu dobyli město Vyškov, klášter v Pustiměři a definitivně rozbořili hrad v Melicích. A to nezmiňujeme drobné půtky a boje lokálního charakteru, o kterých nemáme mnoho zpráv, které však můžeme zcela jistě předpokládat.

Uherské války

Ani po skončení husitských válek si Vyškovsko neoddechlo. Za takzvaných uherských válek protáhlo kolem Vyškova vojsko uherského krále Matyáše Korvína, jehož oddíly v roce 1468 na krátkou dobu obsadily mimo jiné opět i račický hrad.

Zmínili jsme jen nejvýznamnější a nejzajímavější válečné události, které se přímo týkaly Vyškova a jeho okolí. V našem líčení bychom samozřejmě mohli pokračovat dále. Je však zřejmé, že válka byla ve středověku poměrně častou záležitostí. Řečeno jinak: prostí lidé, jejichž život by nebyl ovlivněn žádným vojenským střetnutím či konfliktem, který by byl ve větším měřítku řešen se zbraní v ruce, si mohli blahopřát; měli skutečně štěstí. Bohužel na tomto smutném konstatování se ani v dalších stoletích nemělo příliš co změnit.

KAREL MLATEČEK