Někteří lidé jsou už ve třiceti líní chodit do práce, jiní zase potřebují pracovat, i když už dávno nemusejí. Alois Kleveta i ve věku sedmasedmdesáti let aktivně pracuje u vyškovských oldskautů a dokumentuje mimo jiné rekonstrukce bitev. Bývalý dlouholetý učitel místního gymnázia a někdejší vysoké vojenské školy je další osobností, která se představuje v pravidelném seriálu Vyškovského deníku Rovnosti Osobnost Vyškovska.

Pamatujete si, kdy jste natočil svou první rekonstrukci bitvy?
Dneska už to bude sedmnáct let, co jsem natáčel první rekonstrukci. Jsem touto činností známý. Přátelé historických bitev o mně dobře vědí, že chodívám s kamerou.

Co vás vůbec vedlo k tomu, že jste začal obrazově dokumentovat historické bitvy?
Můj otec byl takový trošku naivní obdivovatel Napoleona, kterému nevadily jeho excesy a považoval ho za velkou osobnost a za velkého vojevůdce. Mě osobně vždy zajímala slavkovská bitva. Dozvěděl jsem se o ní spoustu od svého kolegy fyzikáře z vojenské školy. Jen se mi zdál její výklad příliš komplikovaný, a tak jsem se po založení videostudia rozhodl udělat nějaký obrazový materiál, z kterého by bylo přehledně vidět, jak bitva probíhala. Existuje k ní i literární předloha, která čítá několik stránek.

Založil jste videostudio?
Ano, když jsem odcházel ze školy a šel do důchodu, rozhodl jsem se založit si videostudio na přivydělání.

Proč zrovna videostudio, máte blízký vztah k filmu?
K filmování jsem se dostal jako učitel fyziky. Vždy jsem považoval za základ ukazovat žákům látku na experimentech, ale ne vše se dá přímo demonstrovat. Takže spoustu z toho musí učitel ukazovat pomocí filmové dokumentace, která předvádí často i aplikaci jednotlivých principů. Tím se ušetří třeba cesty na exkurze. Já jsem se snažil své experimenty archivovat pomocí videozáznamu, a tak jsem se dostal k točení.

Jako bývalý učitel, jak vnímáte dnešní situaci ve školství a přístup dnešních žáků k výuce?
Na svá učitelská léta vzpomínám rád, ale v dnešní době už bych učit nechtěl. Já jsem zvyklý i ze svého působení na vojenské škole, že když mluvím, tak nemluvím planě, to, co říkám, mám promyšlené a studenti mě poslouchají. Dnes se třeba v jazycích učí komunikativním způsobem. Říká se, že studenti si povídají a to je dobře. Jenže oni si pak povídají i v jiných předmětech a to prostě nelze.

Vedle samotného školství dlouhodobě pracujete i v mládežnických organizacích…
Věnuji se aktivně skautingu, ale spíše tomu pro dospělé, než mládežnickému. Jsem zakládajícím členem klubu oldskautů. Jsme velmi aktivní v kontaktu se zahraničím. Zásady skautování dospělých jsme pochytili od rakouských skautů. Jednou zase jeli na jižní Moravu skauti z polského města Vyškov, které leží na východ od Varšavy, tak jako je náš Vyškov na východ od Brna. Zaujal je ten stejný název města, a tak se tady zastavili a zkontaktovali nás. Od té doby s nimi máme velice dobré vztahy, teď jsme se vrátili ze společného týdenního pobytu na Znojemsku.

Čím si skauting získal vaše srdce?
Už jako kluk jsem chodil do Skautu, jsem vlastně pamětník z dob, kdy Junák a Skaut byly v rozkvětu z hlediska počtu členů. Velice se mi líbí idea skautingu vycházející z toho, že nejlépe se vychovává ve skupině šesti nebo osmi lidí. Navíc jsem měl teď možnost se seznámit s výchovnými principy našich vojáků a myslím, že jsou velice podobné psychologickým principům, na kterých je založený skauting.

Jste ve svém věku velice aktivní. Máte nějaký speciální pohon pro svůj životní motor?
To, co jsem v životě dělal, jsem dělal rád a nikdy jsem neusiloval o post, na který jsem neměl. Při dodatečném studiu na místo výchovného poradce jsem zjistil, jak je škodlivé, když si člověk připouští nějaké trýzně. Od té doby dělám rozhodnutí na základě dané množiny informací a poté už se za nimi nikdy neohlížím. Navíc mám dobré geny, chlapi v naší rodině se dožívají běžně osmdesátky. A konečně posledních dvacet let si každé ráno dávám štamprličku slivovice a v zimě to ještě vylepšuji lžičkou medu do čaje.