Další díly seriálu
Mladé talenty Vyškovska najdete ZDE

„K judu jsem se dostal asi po té linii, že jsem vždycky nějaký bojový sport chtěl dělat. Rodiče mi doporučovali judo, že slyšeli o nějakém dobrém oddíle v Dědicích. Tak jsme se domluvili, došel jsem na trénink a dá se říct, že mě to hned chytlo a říkal jsem si, že u juda snad nějakou dobu vydržím,“ svěřuje se patnáctiletý Daniel.

Jenže to ještě netušil, že hned na prvních závodech vybojuje druhé místo. „To mě samozřejmě potěšilo, sport mě vtáhl, judu se tak věnuji už sedm let,“ vypočítává mladík, který navštěvuje devátou třídu Základní školy Purkyňova 39 ve Vyškově.

Ještě předtím už v okresním městě navštěvoval kurz sebeobrany, ale záhy zjistil, že to pro něj nebude to pravé ořechové.

Hlavně proto, že své schopnosti nemohl předvést na závodech. „Ze začátku mě kurz bavil, ale postupem času už moc ne. Hlavně asi rozhodlo to, že jsem neudělal páskování, tedy pokus postoupit z bílého na žlutý pásek, tak mě to docela naštvalo. V tu dobu jsem se začal zajímat o dědický oddíl a judo zvítězilo,“ vzpomíná talentovaný judista.

V judu dosáhl už na zelený pásek. „Nad ním jsou už pouze modrý, hnědý a černý pásek. A pak už jsou dany,“ vysvětluje.

Tréninky mívá v pondělí a ve čtvrtek, občas oddíl jezdí na tréninky i do Brna nebo do Kroměříže. „Samozřejmě se nejprve pozdravíme, následuje klasická rozcvička, cviky bez soupeře, zkoušíme si chvaty a pak následují zápasy ve dvojicích,“ vyjmenovává Daniel.

Nejdůležitější je síla

Přesto si nakládá i mimo tatami, pro judo je totiž nesmírně důležitá síla, zejména v rukou. „Ve volném čase chodím s kamarádem třikrát týdně, konkrétně v úterý, pátek a neděli do posilovny,“ doplňuje judista.

Oceňuje také podporu své rodiny. „Vždycky stáli při mně. Jsou hlavně rádi, že se něčemu věnuji a nepobíhám někde po venku,“ tvrdí budoucí středoškolák.

I právě podpora rodiny, úsilí a pravidelný trénink mu zajistily hned několik individuálních úspěchů.

Sbírka jeho medailí z nejrůznějších klání se dá počítat na desítky. „Když jsem byl mladší žák, tak jsme jezdili na mistrovství Moravy, to jsem nakonec vyhrál čtyřikrát. Když jsem byl starší žák, tak jsem v roce 2008 jel na moje první mistrovství České republiky, kde jsem se umístil na třetím místě,“ chlubí se talentovaný mladík.

O rok později jako stále starší žák se na mistrovství České republiky v Mohelnici umístil sedmý. Tedy o něco hůře než v předchozím roce, mrzet ho to ale nemuselo.

O týden později se totiž uskutečnilo mistrovství České republiky v dorostencích. „Konalo se v Plzni. A trenér se mě zeptal, zda bych to nechtěl zkusit, i když je to o ročník výš. Nakonec jsem skončil čtvrtý. Asi to bylo prostředím, v Mohelnici to bylo takové malé, hodně lidí, v Plzni z toho dokáží udělat skutečně velkou událost. Diváci jsou ticho, soustředění, strašně judo berou vážně. A asi to mě hodně nakoplo,“ myslí si Daniel, který spadá už do šedesátikilové váhové kategorie.

Mezinárodní úspěch

Jeho dalším velkým úspěchem pak byla berlínská cesta za druhým místem. „Šlo o Mezinárodní velkou cenu Berlína, kde zápasili judisté třeba z Ukrajiny, Francie, Itálie, Polska nebo pochopitelně Německa. Nakonec jsem skončil druhý, což považuji za obrovský úspěch. Společně s mistrovstvím coby mladší žák, kde jsem skončil třetí, to byl můj největší zážitek i judistické vítězství,“ bilancuje Daniel. Návštěva hlavního města našich západních sousedů byla dalším zlomem jeho sportovní kariéry. „Trému jsem určitě měl, sledovali jsme soupeře při trénincích. Hned jsem si říkal, že to bude náročné. Když jsem pak poprvé vstoupil na žíněnku a viděl soupeřův pásek, věděl jsem, že ho můžu porazit. Nejen proto, že měl stejný pásek jako já, protože na jeho barvě v judu nezáleží. Nechtěl jsem ho nicméně podcenit, prostě jsem si věřil a nakonec jsem vyhrál. Druhý zápas byl s Polákem, oproti prvnímu zápasu jsem si s ním i víc odpočinul,“ vzpomíná judista. Oba zápasy vyhrál na ipon.

O postup do finále se pak utkal s finským soupeřem, který měl hnědý pásek. „Samozřejmě to na mě působilo, navíc jsem ho viděl zápasit s německým judistou a to byl hodně těžký souboj. Já ho ale nakonec dostal na zem po deseti sekundách, prostě se mi podařil jeden hod a vyšlo mi to. Sice si rozhodčí nebyli úplně jistí, tak si dali malou poradu, ale nakonec mi hod uznali a já vyhrál,“ raduje se mladík.

Finále bylo nakonec rusko-české, nicméně Daniel udělal podle svých slov tu největší chybu a to, že se se soupeřem dostal na žíněnku. „Byl jsem ve finále. Věřil jsem si, jenže on měl skutečně velkou sílu. Tahal jsem, snažil jsem se ho nějak překvapit, byl jsem už hodně vyčerpaný, nakonec jsem se rozhodl, že se s ním přesunu na zem, jenže to byla chyba. Rusové jsou totiž na zemi strašně silní, takže mě nakonec upáčil,“ vypráví.

Má na víc

Letos by opět rád zopakoval slušný výsledek na mistrovství České republiky. Přiznává nicméně, že má ve svém milovaném sportu na víc.

Občas mu ale chybí vůle. „Někdy mám takové období, kdy si říkám, že už je to furt dokola, že mě to už nebaví, ale pak zase přijde dobré období. Třeba se dobře umístím na nějakém závodě, tak mě to nakopne. Ale myslím, že je to špatně. Kdybych cvičil v jednom tempu, tak můžu být lepší. Myslím, že je to hodně znát,“ uvědomuje si Daniel, který zároveň rád jezdí na kole.

Ke sportu má ostatně blízko už od útlého dětství. Talent v něm rozpoznal i jeho trenér. „Mám strašně dobrého trenéra Zbyňka Dvořáka, ten mě u juda držel, naučil mě toho hodně. Tomu patří hlavní poděkování,“ děkuje talentovaný judista Daniel Brázdil, kterého láká vyzkoušet si také thajský box.

Vážení čtenáři, seriál Mladé talenty Vyškovska najdete také v tištěné podobě každý pátek ve Vyškovském deníku Rovnost