Nyní se mluvčí Hasičského záchranného sboru Jihomoravského kraje Jaroslav Mikoška z Letonic představuje v dalším dílu pravidelného seriálu Vyškovského deníku Rovnosti Osobnost Vyškovska.

Do požárnických uniforem se dnes oblékají už pětiletí chlapci, které rodiče přihlašují k dobrovolným hasičům. Kdy jste si ji poprvé nasadil vy?

Je to přibližně deset let. Vždycky jsem měl jakousi tendenci pomáhat lidem a přihlásit se k dobrovolníkům z toho tak nějak vyplynulo. Hasiče, ačkoliv ne profesionálního, jsme měli i v rodině, je jím můj dědeček.

Takže vaše volba nevyplynula z touhy malého chlapce?

Jako dítě jsem chtěl být pilotem. Další variantou byl Emil Holub. Chtěl jsem cestovat po Africe. Ale pravda je, že jsem pro to nikdy nic neudělal. Ale myšlenka, že bych se mohl stát hasičem, také někdy byla. Co se týká studia, nakonec jsem se rozhodl pro dráhu učitele.

Co jste tedy vystudoval?

Jsem bakalářem v oborech historie a filozofie a o něco později jsem udělal magisterské zkoušky na učitelství základů společenských věd pro střední školy.

Chtěl jste být učitelem, ale děláte mluvčího hasičům. To jsou na hony vzdálená povolání. Jak se z vás stal hasič?

Ve dvaadvaceti letech jsem se přihlásil k dobrovolné jednotce v Brně, kde působím dodneška. O dva roky později profesionální hasiči dělali nábor, tak jsme si ještě s jedním kamarádem řekli, že to zkusíme. Nebylo to nic jednoduchého, ale povedlo se to. A nelituji toho. Jako učitel bych to možná nevydržel nervově, těžko říct.

Pamatujete si na svůj první zásah?

Bylo to krátce potom, kdy jsem se dal k dobrovolníkům. Působil jsem v Brně a tehdy zrovna vybuchl dům v Tržní ulici.

Dostal jste se přímo dovnitř objektu? Jaké jste měl pocity?

Samozřejmě strach o život. U hasičů jsem byl opravdu nováčkem a hned jsem se dostal k tak velké věci. Procházel jsem trosky a vůbec jsem netušil, co mě tam čeká, co tam objevíme. Příjemné to rozhodně nebylo. Ani vlastně nevím, jestli šlo o úplně první zásah, každopádně mi utkvěl v hlavě.

Je ještě nějaký další výjezd, na který jen tak nezapomenete?

První u profesionálních hasičů. V podstatě šlo o kuriozitu. Dostali jsme hlášení od muže, který jel z Chorvatska, že má v autě hada a neví, jestli není jedovatý a jak dlouho s ním jede. Vykoukl na něj z větrací šachty. Po příjezdu na místo jsme zjistili, že jde skutečně o hada a zavolali odborníka. Ten konstatoval, že jde o užovku. Propláchli jsme šachtu, užovka vyplavala a on ji odchytil a vypustil.

Mezi činností dobrovolného a profesionálního hasiče je obrovský rozdíl. Jak vnímáte svou práci u dobrovolné jednotky?

Když jsem od ní přecházel k profesionálům, ocenil jsem průpravu, kterou mi dala. Zjistil jsem, že mě práce baví, že na ni mám a také jsem si věděl rady ze základními věcmi, například jak připojit hadici.

Teď působíte jako mluvčí krajských hasičů. Nechybí vám výjezdy a zásahy?

Jednou týdně mám službu u dobrovolných hasičů, se kterými se občas také někam dostanu.

Jak vypadá váš pracovní den?

Když nemám pohotovost, přijdu ráno do práce, zjistím, co se stalo přes noc, co zřejmě bude pro novináře zajímavé a chystám si pro to podklady. Pokud existuje i nějaký videozáznam, nabízím ho televizím, domlouvám si s reportéry schůzky, kde jim materiál předám. Zabere to hodně času. A samozřejmě také chystám zprávy o zásazích, ke kterým hasiči vyjeli během dne.

Jak často jste přítomný přímo na místě události?

Vyjíždím k těm, ke kterým mě povolá krajský řídicí důstojník, nebo se rozhodnu sám, když uvážím, že by mohly být mediálně zajímavé. Událost je potřeba dobře vyhodnotit, aby se nestalo, že někam dojedu pozdě, kdy už je po akci.

Jak byste tedy shrnul svoji současnou práci?

Jde o to prezentovat profesionální hasiče veřejnosti. Ačkoliv jde o poměrně oblíbené povolání, a to také proto, že není represivní, lidé ještě o naší činnosti nemají moc velké povědomí. Spojují si je pouze s výjezdy, přitom tato práce je o spoustě dalších věcí.

Máte teď víc času na sebe a svoji rodinu, než když jste byl na výjezdech?

Rozhodně. A přibližně před měsícem se zavedlo nové opatření, kdy nemusím být na příjmu čtyřiadvacet hodin, ale pracuji od sedmi ráno do tří hodin odpoledne a potom předám službu kolegovi. A mám i volné víkendy. Takže se teď můžu rodině věnovat mnohem víc.

Jak dlouho bydlíte v Letonicích?

Přestěhovali jsme se sem loni v listopadu. Bydleli jsme v Brně v paneláku, ale kvůli synovi, možnosti hlídání a také psovi jsme hledali nějaký rodinný dům na Vyškovsku, odkud pochází přítelkyně. Letonice se nám zalíbily, je tady krásně. Sice tady netrávím moc času, ale když jedu ráno do práce a vidím slunce, jak vychází mezi poli, je to nádhera. To v Brně neuvidíte. Další výhodou taky je, že rodiče od přítelkyně bydlí ve vesnici přes kopec.