V rodných Nížkovicích se zasloužil o obnovu historického kříže. Dnes se představuje v pravidelném seriálu Vyškovského deníku Rovnosti Osobnost Vyškovska.

Chtěl jste být kovářem už od dětství?
Hlavně jsem chtěl tvořit rukama, protože jsem vždy trávil víc času v dílně než ležením v knížkách.

Kovařina tedy pro vás nebyla jediná možnost?
Lákaly mě přírodní materiály. Kromě kovářského řemesla třeba foukání skla nebo dlabání ze dřeva.

Jak jste se dostal ke kovařině?
Měli jsme kotel na tuhá paliva, tak už tenkrát mě lákalo vzít si nějaké želízko, nahřát ho a zkusit něco udělat. Na zkoušku jsem jednou ukoval třeba hada.

Neměli rodiče strach, že se popálíte?
Ale ano. Někdy jsem používal k práci také vrtačku. Maminka pak trnula hrůzou, abych si něco neudělal. To mi bylo asi deset let.

Kam jste jezdil do školy?
Do Brna na Střední průmyslovou školu a střední odborné učiliště v Královopolské ulici na obor umělecký kovář a zámečník. Prvního půl roku jsme se vlastně učili na zámečníka, pak jsme teprve přešli na uměleckou kovařinu.

Uměleckého kováře jste začal dělat hned po škole?
Ještě ne. Po vyučení jsem pracoval na montážích jako zámečník. To jsem dělal dva roky. Pak jsem šel na vojnu. Po ní jsem si řekl, že jsem se přece vyučil kovářem a jen svařovat trubky by mě neuspokojovalo. Chtěl jsem víc tvořit, tak jsem se vrátil ke kovařině.

Máte vlastní kovárnu?
Mám tady doma takovou malou kovárničku. Je to spíš taková dílnička. Opravdová kovárna je zatím můj sen.

Zařizovala se lehce nebo bylo něco, co se těžko shánělo?
Nejhůř se sháněl buchar, ten jsem vlastně hledal už od vyučení. Protože kovář bez bucharu je poloviční kovář. Problém byl v tom, že jsem chtěl starý buchar, kvalitní, kde si člověk všechno udělá sám. Nakonec jsem v Bučovicích v kovošrotu sehnal stroj z třiapadesáté­ho roku.

Jezdíte také na setkání kovářů?
Jezdím. Je jich mnoho, v republice se v posledních pěti šesti letech snad každý kovář snaží, aby v jeho regionu byla podobná akce. Já jezdím každý rok na tu největší – Hefaiston na Helfštýně. Nejel jsem jen, když jsem byl na vojně, protože jsem nedostal volno.

Máte i nějaké výstavy?
Teď jsem měl malou výstavu v obci, když byl sraz rodáků. Ale většinou moc ne, protože na to nemám moc času.

Můžou návštěvníci vidět v obci nějaké vaše dílo?
To zatím ne. Zatím jenom kříž nad vesnicí.

Udělal jste ho úplně nový nebo jste jen spravil starý?
Když jsme chodíval na procházky, tak jsem ho jednou objevil v poli. Bylo to spíš téměř zaorané torzo. Tak jsem si řekl, že by bylo dobré ho obnovit. Požádali jsme obec o příspěvek na materiál a opravu pískovce a letos u příležitosti sjezdu rodáků získal kříž nové vysvěcení.

Máte čas na nějaké koníčky?
Teď jsem začal chovat včely, to mě také dost chytlo. Začal jsem loni, kdy jsem si pořídil tři včelstva. Letos jsem je rozšířil na šest, což je tak počet, který ještě časově zvládám.

Kovařina a včelařina – to jde dohromady?
Mám hodně rád med, bez něho si nedokážu představit snídani a začátek dne. To byl jeden z hlavních popudů. A dobrý je také také propolis neboli mateří kašička. Když se třeba spálím, udělám si z ní domácí mast. Kovář je pořád spálený a to se pak mnohem lépe hojí, než když si to potře něčím z lékárny.

Vy jako kovář můžete určitě zasvěceně odpovědět. Proč se říká, že podkova je pro štěstí?
Dřív, když bylo železa málo a někdo našel na cestě podkovu, tak s ní šel ke kováři. Donesl mu k tomu nějaké naturálie, co měl doma, vajíčka a podobně, a kovář mu za to udělal nůž nebo motyku. Pro chudé lidi tak bylo štěstí, že kůň ztratil podkovu, protože si nemohli dovolit koupit železo. Když se podkova věší, tak by hlavně měla viset do tvaru písmene U, aby to štěstí neuplavalo.