Běh je pro něj vrchol atletických disciplín. A on to může říct, vyzkoušel si totiž snad všechny. „Zkoušel jsem krátké i dlouhé tratě, skoky, vrh koulí, kladivem, oštěpem i diskem… Právě dvě poslední disciplíny mě docela baví, ale běh je běh. Trenéři sice chtějí, abych rozvíjel všechno, ale desetibojař ze mě určitě nebude," krčí Jan rameny.

Prioritou jsou pro něj dlouhé tratě. „Sprinter ze mě asi nebude. Krátké tratě mě nijak moc nechytily, nebaví mě to. Člověk to má až příliš rychle za sebou. Radši běžím delší dobu a užívám si to," vysvětluje mladík, proč pro něj běh na sto metrů nemá žádné kouzlo.

Není se tedy čemu divit, že jeho velkým, nejen běžeckým vzorem je slavný olympionik Emil Zátopek. „Určitě bych jednou rád zkusil maraton, i když v nejbližší době to neplánuji. Přece jen to je ještě velké sousto, běžet v kuse dvaačtyřicet kilometrů," usmívá se Jan.

Ideální délka tratě v současnosti jsou pro něj tři kilometry. „To je taková optimální délka, při které si člověk užije běh a zároveň to není příliš vyčerpávající," říká Jan. Na autobus podle svých slov příliš často neběhá. „Snažím se chodit včas, abych se tomu vyhnul. To totiž není ideální trénink," směje se mladík, který denně dojíždí do Vyškova z Lulče. Příležitostí stíhat autobus by tak měl dost, raději se jim však vyhýbá.

Trénink je podle něj lepší pořádný. „Chodívám odpoledne po škole, tréninky mám třikrát týdne. Kromě toho chodívám běhat i sám, když mám chuť a náladu. To běhám po okolí Lulče, protože v přírodě je to stejně nejkrásnější zážitek," tvrdí Jan. Ani počasí, které zatím spíš než duben připomíná únor, ho neodrazuje. „Pravda je, že v zimě neběhám zdaleka tak často jako v jiných ročních obdobích, ale snažím se to úplně nezanedbávat," ří­ká.

Jeho domovským týmem je atletický klub AHA Vyškov, kde na své formě pracuje pod vedením hned dvou trenérů, Madgy Hajzlerové a Jiřího Hajzlera. „Jsou na mě dva, tak musím víc zabírat," směje se Jan, který ovšem vzápětí vysvětluje, že oba trenéři mají trochu odlišné metody. On sám je rád, že ho trénují oba. „Někdy je fajn, když je na mě trenér milejší, jindy zase víc zabere přísný přístup, takže je dobré, že mám vlastně oba dva," vysvětluje mladý atlet, který se poprvé rozeběhl s větrem o závod ve třetí třídě.

Začátky si však vybavuje jen matně. „Pamatuji si, že k nám tehdy přišli zástupci klubu, jestli nechceme zkusit chodit na tréninky. Byl jsem docela hyperaktivní dítě, takže mě to zaujalo a vyzkoušel jsem to. Protože mě to chytlo, běhám dodnes. Ovšem kolik už jsem toho od té doby naběhal, to opravdu nevím," krčí Jan rameny.

Vzpomínky na své první úspěchy už vytlačily ty pozdější. „Přiznám se, že si ani nedokážu vzpomenout, kdy jsem poprvé nějaký závod vyhrál. Nervozita je součástí toho všeho vlastně vždy zezačátku, ale brzy opadne," říká mladík, který týdně naběhá kolem deseti kilometrů. Závody se přitom po celé České republice konají každý víkend. „Úplně na všechny ale nejezdím, ročně jich absolvuji mezi dvaceti až třiceti. I tak je to dost, abych k tomu ještě stíhal školu," upozorňuje Jan.

Od začátku své sportovní dráhy už nasbíral pěknou řádku cenných kovů. „Jsem samozřejmě hrdý na své mistrovské tituly, ovšem největší radost mám z druhého místa na mistrovství republiky v takzvaném krosu, což je vlastně moderní název pro přespolní běh," vysvětluje student.

Právě kros ho baví asi nejvíc, má k němu ostatně blízko i proto, že často běhá po lulečských lesích. „Je to závod v přírodě, v náročnějším terénu, přes kopečky, neomezuje vás žádný ovál, není to žádné běhání stále dokola na stadionu. Běhají se tam i delší vzdálenosti," popisuje Jan.

Ten v současnosti zkouší běhat pětikilometrové tratě. „Uvidím, jak se do toho dostanu, zatím to docela jde. Možná bych mohl časem zkusit i něco delšího," směje se mladík, kterého prý teď trenéři přesvědčují k opaku. „Chtějí, abych zkusil sto metrů překážek. Ale já si myslím, že to na mě bude přece jen moc krátké," uvažuje Jan.

Sportovní talent má podporu ve škole i v rodině. „Táta mě vždycky vozí na závody, občas mi dělá i trenéra. Je vysokohorský turista a horolezec. A všichni tři sourozenci běhají, dva navíc vrhají koulí a kladivem," vypočítává nasazení své rodiny Jan.

Kdo by však čekal, že kromě sportu už mladík nic jiného nedělá, velmi by se zmýlil. Dokáže totiž rozeznít i houslové struny. „Když jsem si vybíral nástroj, tak mi to bylo jedno, takže k houslím mě nasměroval táta. Sice nejdřív naši říkali, že vržu, ale teď už je to dobré, už to snášejí bez problémů," směje se talentovaný hoch, který na housle hraje už osmým rokem.

Navíc devátým rokem působí ve Skautu, kam nastoupil už jako předškolák. „Nemám žádnou význačnější pozici, jsem prostě řadový člen. Občas sice pomáhám s mladšími dětmi, ale nevím, jestli bych je někdy přímo vedl. Každopádně čas bych asi měl, tak uvidím, jak se situace vyvine," nechává Jan budoucnost otevřenou.