Se psaním jste začal v padesáti letech. Co bylo impulsem k vaší prvotině?

Tehdy jsem onemocněl, kvůli tomu přišel o profesi a psaní se mi stalo berličkou pro život.

Napsal jste tedy verše, které jste nechtěl nechat ležet v šuplíku. Co následovalo?

Předtím, než jsem se rozhodl knihu vydat, chtěl jsem znát něčí názor. Jestli se to, co jsem stvořil, dá číst a bude to někoho zajímat. Oslovil jsem proto Vyškovanku Marii Pachtovou, které jsem potom, co si básně přečetla, musel odpřisáhnout, že je nebudu před lidmi schovávat.

O čem básně byly?

První kniha byla o zvířátkách, přírodě a nazval jsem ji Dívej se kolem. Šlo o jakousi pobídku pro děti, aby pozorovaly věci kolem sebe a sledovaly, co všechno na světě je. Druhá se jmenovala Pěkně podle abecedy. Další vznikla tak, že za mnou přijel ředitel ze základní školy v Březové na Uherskohradišťsku s tím, že se mu líbí, jak píšu. Že bychom spolu mohli něco udělat. Díky tomu vyšla kniha Slovní hrátky se zvířátky. Ilustrovali ji právě žáci z jeho školy. Určená byla pro děti od tří roků a vypovídala o všem možném, co živého můžou děti na vesnici potkat.

Vznikla poslední jmenovaná kniha z potřeby představit hlavně městským dětem domácí zvířata, se kterými se dnes už tak často nesetkávají?

Je pravda, že dnešní děti nepoznají slepici od pštrosa. Mají s tím problémy. A možná bychom se i divili, co by odpověděly na otázku, kolikrát byly v lese. I ty vesnické.

Nezaměřujete se ale pouze na básničky. Napsal jste i divadelní hru.

Jmenuje se Čím je skládka pro zvířátka a je celá rýmovaná a přetextoval jsem pro ni dvě písničky. Odehrává se v drnovickém lese u studánky na Budonické louce. Děti jako herci v roli zvířátek se pozastavují nad tím, jaký je člověk darebák, co všechno zvířatům, lesu a přírodě vůbec dělá, proč to dělá, a to s i s použitím ironie a sarkasmu. Cílem je, aby v nich dílo něco zanechalo i do dospělosti. Aby byly lepší, než je naše generace.

Kolikrát se hrála?

V Drnovicích čtyřikrát. Ale ztvárnily ji soubory asi na osmi místech republiky. Nejdál jsem se na ni byl podívat v Žamberku. Na všech představeních jsem ale nebyl.

Přímo se vybízí otázka, jestli máte v nejbližší rodině malé děti, v podstatě konkrétní čtenáře, pro něž píšete.

Bohužel nemám. Ale vynahrazuji si to tím, že jezdím po různých knihovnách, školách, zkrátka kam dostanu pozvánku, tam se vydám, a pořádám pro ně besedy. Dělám to zadarmo, pouze za jízdné.

Jakým způsobem jste svá díla vydal?

Dívej se kolem, tedy první publikace, vyšla díky vyškovské nadaci Tři brány, tehdy se ještě jmenovala Nadace Gymnázia Vyškov, druhá v dětském pražském nakladatelství, třetí vydala Základní a mateřská škola v Březové. Poslední, čtvrtou, jsem si vydal sám. Ačkoliv se k tomu ani v tiráži neznám (smích).

To muselo být hodně drahé a také dost pracné.

Ale na výsledku je to poznat. Písmena jsou tištěná na silném křídovém papíře, je tam docela dost obrázků, i barevných. Vazba není lepená, ale šitá. To se už dnes ani nedělá. Její cena je sto padesát korun, v podstatě za ni nechci víc, než jsem dal do jejího vydání.

Kde ji čtenáři můžou sehnat? Najdou ji na pultech knihkupectví?

Ne. Tato kniha se dá sehnat jen na křtu, který se bude konat dnes o půl páté odpoledne v Knihovně Karla Dvořáčka ve Vyškově. Kromě mojí maličkosti na ní bude přítomný i ilustrátor Karel Krabat. A bude možné ji sehnat i na dalších dvou představeních knihy spojených s autogramiádou, a to v Bystřici pod Hostýnem a zřejmě i v Březové. A pokud nějaká zbude, bude k dostání na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě.

Všechny knihy jste prodával takovým způsobem?

Jenom tuto a právě proto, že jsem ji vydával sám. Jinak první tři byly k dostání v knihkupectvích, dnes už je ale není možné sehnat. Kdybych tuto nejnovější nabídl nějakému prodejci, nebude stát sto padesát korun, ale jak říká ředitel vyškovské knihovny pan Raška, dvě stě devadesát devět.

Mluvil jste o tom, že vaši divadelní hru nejdál nastudovali v Žamberku. Máte informaci o tom, kam nejdál dorazila některá z vašich knih?

Mám informaci, že moje knihy čtou děti nejen v Austrálii, ale také Chile, Mexiku, Venezuele. Nemluvím o Kanadě a Americe. Babičky zkrátka chtějí, aby jejich vnoučata uměla česky. Dokonce se mi podařilo zjistit, že jedna knížka je až na Gibraltaru.

A co další plány? Jednu knihu právě představujete, máte už v hlavě další námět?

To víte, že ano. Ale neprozradím ho. Příští rok budu mít šedesát let a chci si k narozeninám nadělit nějaký pěkný knižní dárek.