Další Pověsti Vyškovska najdete

ZDE

Na vesnicích vládla přátelská atmosféra, lidé se navzájem znali, pomáhali si. Často soused se sousedem prohodili slovíčko. A tak se Studničtí například dozvěděli, jak mora chodila škodit sousedovu bratru nebo že se v jejich lese objevily divoženky.

Tyto balady z oblasti Drahanské vrchoviny, které shromáždili Pavel Klvač a Radek Mikulka ve své knize Je to pravda pravdoucí… dnes nabídne nový seriál Vyškovského deníku Pověsti Vyškovska, který vychází každou středu.

Divoženky u Studnic

Tuhle příhodu vyprávěla jedna stařenka ze Studnic panu učiteli Tomáši Pořízkovi.
Jejda, jejda, za starých časů, to bývalo vždycky zle, když se divoženky zlobily. To vůbec nemohly matky nechat dítě v trávnici. Poslouchejte, co udělali jedné ženě – už si nevzpomenu, která to byla.
Tak tedy ta dotyčná máma nechala dítě – byl to chlapeček – u lesa v trávnici a okopávala jablůňku. Najednou vám vyběhne z lesa divoženka se svým děckem, popadla kluka z trávnice, hodila tam místo něho toho svého a než bys řekl švec, byla pryč.
Ta matka nevěděla, že má dítě vyměněné; k večeru ho pěkně vzala a šla domů. Bylo jí ale divné, že to děcko pořád pláče a ať ho utěšovala, jak chtěla, ať mu dávala, co mu dávala, křičet nepřestalo.
Když chlapeček vyrostl, všem se zdálo, že má nějak velkou hlavu a že je takový ošklivý a tuze neposlušný. Jednou přišla jakási stařenka a rodičům poradila, aby uřezali tři šípkové pruty a aby ho pořádně zbili pokaždé, když něco vyvede. Oni to tak udělali a když už prý ten třetí prut o něho lámali, otevřou se najednou dveře a přiběhne ženská s chlapcem. Popadla toho svého neposluchu a toho, co přivedla, jim tam nechala.
A bude to pravda, vždyť jsem to slýchávala od našich.

podle A. Procházky

Mora v Odrůvkách

Zle bylo, když na někoho přišla mora. Mory byly duše, které opouštějí těla mrtvých nebo spících a po nocích bloudí po kraji a sužují lidi a domácí zvířata. Braly na sebe podobu ošklivého starce, psa, kočky nebo hada.

Tak také jeden soused v Odrůvkách kdysi vyprávěl, že mora chodila škodit jeho bratrovi. Jednou se rozhodl, že raději půjde do hospody, aby ho mora nezastihla doma. Assi v 11 hodin ale měl už dost a musel jít domů. Když ale přišel k domu, kde bydlel, uviděl po střeše chodit černou kočku. Nebylo pochyb – byla to mora!

V posteli si raději lehl na břicho, aby se mu mora ve spánku nedostala na prsa. V noci se mu zdálo, že není v místnosti sám. Otevřel oči a v šeru uviděl na stole černou kočku! Vykřikl tak silně, že se probudila i jeho matka a rozvítila. A ta černá kočka šup ven rozbitou skleněnou okenní tabulkou! Pak bylo ještě slyšet jakési hlomození v komíně.

Když se o tom dověděla jedna žebračka, poradila matce, jak na moru vyzrát. Když prý mora přijde, má jí matka říct:
„Přijdi si ráno na teplou trocilku!“
Trocilka, to byl upečený zbytek těsta, který zůstane, když se peče chléb. Matka to všechno provedla přesně tak, jak jí žebračka poradila. A víte co se stalo? Víte, kdo ráno přišel na trocilku?
Tetka Hanča, co bydlela Na prostředku! To ona byla tou morou!

podle odrůvské školní kroniky

O divých ženách

Naše nebožka stařenka vyprávěla, že byl jeden sedlák a ten musel odejít do „forhózu“ nebo taky na „fiřpón“, jak se tehdy říkalo vchodu do stavení ve směru od silnice. Jeho žena za ním šla zavřít vrata a chystala se, že upeče chleba a poté se pustí do praní.
Najednou ale, kde se vzaly tu se vzaly, vtrhnou k ní do kuchyně, kde měla zaděláno na chleba, tři divné ženské.
„Já budu mísit chleba,“ povídá ta první.
„Já zas topit,“ říká druhá.
„A já prát,“ přidá se třetí.
Selce vstávaly hrůzou vlasy na hlavě, jakmile ty ženy uviděla. Vyběhla na dvorek a pak do chaloupky starého výminkáře, aby jí poradil, jak z té šlamastyky.
A výminkář jí povídá:
„Tady máš hrnek svěcené vody. Běž, nejdřív pokrop sebe a pak řekni: Ach, bože, rozbože, jak tam na horách dětí pláčou! A ty ženské, jak to uslyší, odejdou z chalupy. Ale ty jim běž v patách a pořád za nimi krop svěcenou vodu.“
Selka poděkovala výminkáři a šla domů udělat, co jí poradil. A když to všechno přesně provedla podle jeho rad, všechny ty podivné ženy vyběhnou z chalupy a každá drmolí: „Že by plakalo taky to moje, že by plakalo taky to moje…?“
A selka jim v patách kropí svěcenou vodou a pak bác – zamkne dveře! Ty ženy najednou přejdou pod její okno, zahrozí jí a povídají: „Dobře ti poradil ten starý chytrák. Jinak bychom tě upekly v té tvé peci!“

podle I. Vlčkové