Nebydlíte sice přímo na Vyškovsku, ale doslova za hranicemi okresu. Vyškov je vám tedy blízký, je to tak?

To rozhodně ano. Pocházím sice z Ostravy, ale začátkem devadesátých let jsem přišel studovat do Brna a zůstal jsem tam. Před nějakými devíti lety jsem se pak s rodinou přestěhoval do Marianína na Drahanské vrchovině, takže k celému tomuto kraji mám velmi blízký vztah. Mám to tu rád.

I proto jste se rozhodl odejít z brněnské Charity do Vyškova?

Ano, ta nabídka mě zaujala natolik, že jsem si podal přihlášku a uspěl jsem. V prostředí Vyškovska se pohybuji už několik let, takže i to byl jeden z důvodů.

Jaká ale byla původně vaše cesta k sociální práci?

Jako malý kluk jsem se setkával s mentálně postiženým synem kamarádky mé maminky, hráli jsme si spolu. Pak utekl nějaký čas a na vojně mě jeden voják z povolání požádal, jestli bych mu někdy o víkendu nepomohl hlídat také mentálně postiženého syna. Po vojně jsem se rozhodl studovat sociologii v kombinaci se sociální prací. Ačkoli ta mě zpočátku vůbec nezajímala, postupně jsem si začal uvědomovat, že mě to vlastně láká.

Odejít z druhého největšího města republiky do nejmenšího okresního města jižní Moravy přímo vybízí ke srovnávání. Můžete to zkusit?

Pro mě bylo základní motivací odchodu z Brna právě to, že vyškovská Charita je úplně jiná. Ta brněnská zaměstnává téměř dvě stě lidí, vyškovská jen pětatřicet. Mě proto už delší dobu lákalo poznat systém řízení, který je ve Vyškově. Ředitel tu má vlastní zodpovědnost, vlastní kompetence, protože Vyškovsko spadá na rozdíl od jiných částí jižní Moravy do olomoucké arcidiecéze.

Myslíte si, že menší počet zaměstnanců může být výhodou?

Ve velkých Charitách se ztrácí osobní kontakt. Ten administrativní tlak na ředitele je tak značný, že na přímou komunikaci nemá čas. V menších Charitách je komunikace přímá. Teď jsem třeba přišel z porady, kde jsem měl možnost přímo mluvit se sedmi našimi pečovatelkami. To se mi v Brně podařilo jednou za dva roky.

Dostanete se tak i do terénu?

Ano, mezi klienty se dostanu také častěji, než jsem mohl v Brně. Sice i tam jsem se snažil, ale vzhledem k nutné administrativě to bylo často nad moje síly, kdežto tady je ten prostor mnohem větší. S klienty se tak potkávám jednou týdně.

V čem je podle vás vyškovská Charita lepší než jiné?

Silnými stránkami je například odlehčovací služba, tady je zázemí nesrovnatelně lepší než v jiných Charitách. Velice dobře vybavený je také vozový park, což je velmi důležité třeba i proto, že máme klienty na Drahanské vrchovině, kam se autobusem těžko dostává. Obecně schopnosti pečovatelek a ošetřovatelek jsou na velmi dobré úrovni.

A jaké jsou její rezervy?

Například u chráněného bydlení je ta služba postavená pro osm lidí. Ovšem co se týče její vytíženosti, chtělo by to dvojnásobek. V příštích letech bychom rádi postavili nebo opravili ještě jeden dům a tu službu rozšířili. Také by se tu měla víc rozvíjet paliativní péče, tedy péče o lidi dlouhodobě nemocné a umírající. Bylo by tedy dobré tuto službu rozšířit o osobní asistenci. Také tu chybí nějaký nízkoprahový klub pro práci s dětmi a mládeží nebo chráněné dílny pro zdravotně postižené. Těm to často pomáhá najít smysl života.

Dáváte smysl života jiným, ale co vy sám? Je právě tohle pro vás ten životní cíl?

Smysl života nemůže být jen v práci. Mně dělá dobře to, co mě baví. Když ve velké organizaci uvíznu v byrokracii, tak si říkám, jestli nemám udělat změnu. A to se mi stalo v Brně. Dostal jsem se na hranu a uvědomil si, že chci zkusit něco dalšího. Mám práci, která mě naplňuje, ve které se cítím dobře, zároveň bydlím tam, kde je mi dobře, a to je pro mě Drahanská vrchovina. Mám rodinu, kterou miluji, ta je pro mě na prvním místě, mám přátele. A všechno dohromady dává ten smysl života.

U této práce je velmi častý syndrom vyhoření. Jak se proti němu bráníte?

Musím si stejně jako ostatní zaměstnanci velmi hlídat, aby se nespojily konflikty v práci, v rodině, v okolí, u známých… Pomáhající profese jsou v tomhle skutečně velmi náročné. Je důležité umět odpočívat, umět v práci zavřít dveře.

A vy to umíte?

Umím to, i když ne vždy se mi to daří. Každý měsíc mám dvouhodinovou supervizi, a to od té doby, co v Charitě dělám, tedy celých dvanáct let. Se svým supervizorem neprobírám jen praktické věci ohledně chodu Charity, ale právě i osobní problémy. Musím si udělat čas pro rodinu, pro koníčky, zkrátka pro vlastní život. I když přiznávám, že některé nejlepší nápady na projekty jsem nedostal v práci, ale někde v autobuse nebo na procházce. Ale já si ten nápad jen poznačím a pak ho rozeberu až v práci.