Další díly seriálu
Vyškovsko ve válce
najdete ZDE

Období vrcholného středověku si většina lidí spojuje s představou romantických rytířských soubojů a kvetoucí dvorské kultury, při níž urozeným dámám vyznávají krásnými verši lásku trubadůři. Byla to ale také doba krvavých válek, v nichž rozhodovalo jedině právo silnějšího.

Vrchol panství přemyslovského rodu poznamenalo několik velkých domácích i mezinárodních konfliktů, které se bezesporu projevily i na Vyškovsku. Vzhledem k nedostatku pramenů o nich však mnoho nevíme.

Je známo, že ve třicátých letech 13. století vytáhl český král Václav I. proti svému bratrovi, moravskému markraběti Přemyslovi, který musel uprchnout do Uher. V roce 1247 zase povstala proti králi část šlechty, v jejímž čele stanul králův syn Přemysl, pozdější slavný Král železný a zlatý. V té době Václav I. odňal Vyškov známému olomouckému biskupovi Brunovi ze Schauenburka. Možná právě proto, že podporoval Přemysla. Každopádně spor nakonec dospěl ke smíru a král postoupil Brunovi vyškovské mýto.

Do konfliktu se slavným Přemyslem Otakarem II. se dostal známý velmož Milota z Dědic, který vlastnil také statky na Vyškovsku. V roce 1265 byl zatčen a uvězněn na hradě Veveří zřejmě kvůli podezření ze styků s bavorskými vévody, kteří byli tehdy královými nepřáteli. Milotovi se nicméně podařilo před mocným panovníkem obhájit. Jeho údajní spoluspiklenci Beneš a Ota z Meissova takové štěstí neměli a přišli o hlavu.

Milotovi z Dědic už současníci přiřkli úlohu zrádce Přemysla Otakara II. v rozhodující bitvě s Rudolfem Habsburským na Moravském poli. Podle nich a hlavně obrozeneckých autorů 19. století český král padl kvůli tomu, že spolu se Závišem z Falkenštejna z boje utekl. Mnozí současní historici to odmítají s tím, že spíše ustoupil za beznadějné situace. A Záviš prý v bitvě zřejmě ani nebyl.

Proměnlivé, pestré a bohaté na války nebo nejrůznější ozbrojená střetnutí bylo i čtrnácté století. Kromě bitev, které rozhodovaly osudy celých království, se zároveň setkáváme i s velkým množstvím drobných pří, kdy banální spory přerostly až v lokální ozbrojený konflikt.

Vražda krále

Začátek 14. století poznamenal boj o český královský trůn. Roku 1306 v Olomouci dodnes neznámý pachatel zavraždil českého krále Václava III. a dynastie Přemyslovců tak vymřela po meči. Na uprázdněný trůn si činil nárok jak velmož Jindřich Korutanský, tak jeho konkurent Rudolf Habsburský. O zmatcích a půtkách mezi jejich přívrženci příliš mnoho nevíme, dozvuky tohoto soupeření však nepochybně zasáhly i Vyškovsko. Jedním z mnoha šlechticů, kteří se podíleli na této mocenské hře, byl Vítek ze Švábenic. Nejdřív sice podporoval Rudolfa, poté však z nepříliš jasných důvodů změnil tábor a přidal se na stranu Jindřicha Korutanského. Jak známo, vše nakonec dopadlo jinak: vlády se v roce 1310 ujal Jan Lucemburský.

Mladý král hned o dva roky později, tedy v roce 1312, zavítal na Vyškovsko v záležitosti, která byla navýsost vážná. Na Moravě totiž vypuklo povstání, kterého se zúčastnil mimo jiné i vévoda Mikuláš II., syn Mikuláše Opavského, levobočka Přemysla Otakara II. Z dalších aktérů vzpoury můžeme jmenovat Artleba z Boskovic, Jimrama ze Sádku, pány z Brandýsa – a také Fridricha z Linavy, bojovného rytíře, kterému patřily hrady Račice a Drahouše.

Situace byla natolik složitá, že do čela vojsk se postavil sám Jan. Královské vojsko dobylo hrad Sádek u Třebíče, stejný osud postihl patrně i boskovický hrad. Poté český král přitáhl k Račicím. Pevný hrad však dlouho odolával soustředěným útokům. Je možné, že útočníci z vyvýšeného postavení nad hradem viděli přímo na nádvoří a naopak že obránci doplňovali zásoby potravin tajnou chodbou, která ústila na blíže neznámém místě v podhradí. Protože obléhání se protahovalo, Jan Lucemburský povolal horníky, kteří podkopali hradby. Teprve poté se Fridrich z Linavy vzdal. Račický hrad byl rozbořen, Fridrich však posléze – stejně jako ostatní vzbouřenci – dostal milost.

Rozhodování o osudu trůnu

Paradoxem je, že dodnes přesně nevíme, kdo nechal račický hrad postavit. Zdá se, že se snad jednalo o některého z méně významných pánů ze Švábenic, kterým v druhé polovině 13. století patřilo račické panství. Mimořádně nákladná stavba dost možná předznamenala úplný společenský i majetkový pád pánů ze Švábenic.

A ještě jedna zajímavost: v hodnocení povstání nepanuje mezi odborníky úplná shoda. Není totiž zcela jasné, zda se jednalo o skupinu loupeživých pánů, nebo o pokus svrhnout českého krále, jehož počínání u části české šlechty rozhodně nevyvolalo nadšení. Domnívám se, že pravděpodobnější je druhá varianta: Jan Lucemburský by osobně neztrácel čas potlačením skupiny lapků, byť urozeného původu. Tím spíše, že v té době ještě nebyl zcela mimo hru o polský trůn. Je tedy možné, že pod račickým hradem se rozhodovalo i o osudu českého království.

Z dalšího období vlády Jana Lucemburského či jeho syna Karla IV. již nemáme o vojenských akcích takového rozsahu, které by zasáhly přímo Vyškovsko, žádné zprávy. Nemůžeme se však domnívat, že by páni odložili zbraně a věnovali se ušlechtilejším zábavám. Jednotlivé vsi byly rozděleny mezi velké množství drobných rytířů či zemanů. Byli to představitelé nižší šlechty, kterým mnohdy patřila třeba jen nevelká tvrz (či dokonce jen malý statek) a pár lánů či díl vesnice. Majetkové poměry se rychle měnily, sousedské vztahy byly často komplikované, o drobné spory či sousedské hádky nebyla nouze.

V listinách či později v knihách půhonných, kam se zapisovaly soudní žaloby a někdy i příslušná rozhodnutí soudu, se setkáváme s celou škálou různých drobných sporů. Od úsměvných příběhů, kdy vdova odmítla vydat svému bývalému švagrovi ložní povlečení, přes nejasnosti týkající se včasného vrácení dluhu až po krvavé vyvrcholení špatných sousedských vztahů, kdy přespříliš horkokrevný rytíř přepadl tvrz svého souseda, pobral peníze, zabil či odehnal dobytek a zajal „nepřátelské“ poddané. Posledně jmenovaných konfliktů však v pramenech naštěstí není mnoho, drobné pře či sousedské či příbuzenské nesrovnalosti převažují.

Vážení čtenáři, seriál Vyškovsko ve válce najdete také v tištěné podobě každou středu ve Vyškovském deníku Rovnost.

KAREL MLATEČEK