Paprsek příští rok oslaví dvacet let existence. Proč jste se vůbec rozhodli ho založit?
V červnu roku 1992 se sešlo ve Vyškově několik rodičů postižených dětí a naznali, že je potřeba založit organizaci pouze pro zdravotně postižené děti. Každý handicapovaný dospělý měl v té době svou organizaci, v nichž byly i děti. Jenže když bylo třeba dvacet dospělých a dvě děti, tak to pochopitelně nebyla nejlepší varianta.

Jak vypadaly začátky Asociace?
Zpočátku to byla jen setkání rodičů bez nějakých pravidel. Začátkem roku 1993 mě začali přesvědčovat, abych si děti vzala na starost. Tři měsíce jsem odolávala, protože jsem v té době měla spoustu operací a bála jsem se, že to nezvládnu. Nakonec jsem kývla. Svolala jsem schůzku, přišlo několik rodičů, pak jsem svolala schůzku podruhé a přišli úplně jiní rodiče. V tu chvíli jsme si uvědomila, že je to potřeba dělat opravdu pořádně a s rozmyslem. A tak nějak jsem do toho spadla.

Jak to pokračovalo dál?
O prázdninách jsme měli první dva vícedenní pobyty handicapovaných dětí s několika rodiči a tam jsem vlastně získala do přípravného výboru potřebné lidi, tedy rodiče. Připravili jsme členskou schůzi, udělali volby do výboru a zkrátka všechno, co k tomu bylo potřeba, abychom mohli fungovat jako oficiální organizace.

Jaká je hlavní činnost Paprsku?
Samozřejmě pomáhat rodinám s handicapovanými dětmi. Začali jsme volno-časovými aktivitami pro postižené děti, později jsme zřídili Poradnu a půjčovnu rehabilitačních a kompenzačních pomůcek, kde je nyní i Informační centrum poskytovatelů sociálních služeb.

Děláte i letní tábory. Jak vás to napadlo?
Je to jednoduché. Co s postiženými dětmi v létě? Babičky je většinou moc hlídat nechtějí a rodiče pracují, takže tábory bylo logické vyústění. Za tu dobu se samozřejmě situace změnila. Začínali jsme se dvěma vozíčkáři a teď jich s námi jezdí někdy i čtrnáct. Není to úplně jednoduché. Jsme nezisková organizace a na rehabilitačních či ozdravných pobytech se neobejdeme bez personálu, tedy zdravotní sestry, programového vedoucího a asistentů, protože jsme jednou z mála organizací, kam rodiče mohou dát děti bez doprovodu. A k zajištění těchto služeb jsou potřeba peníze, které chybějí vlastně všude.

Jak je to vůbec s financováním Paprsku?
Je to složité. Získáváme samozřejmě nějaké peníze od ministerstev, jako například na vícedenní pobyty, ale když vypracuji projekt na mzdy pro dva zaměstnance, které je třeba v poradně, pak na ně obdržíme zhruba polovinu. Pak si musíme poradit sami. Naštěstí nám přispívají nejen města, ale i obce na Vyškovsku, i když kolikrát nemají v rozpočtu zrovna moc peněz. Jedna z nich dokonce léta letoucí pořádá vánoční sbírku a vždy nám výtěžek posílá, čehož si nesmírně vážíme. Naštěstí nás výrazně podporuje také Vyškov. Díky radnici jsme získali prostory v Lípové ulici pro naši poradnu a půjčovnu. Nikdy ale nezapomenu na atmosféru, v jaké se to chystalo.

Jak to?
V lednu nám město nabídlo prostory. Než jsem se zástupci města dohodla úpravy a vše se připravilo tak, aby všechno bylo bezbariérové, bylo léto. V sobotu jsem se vrátila z tábora a v pondělí jsme začali připravovat prostory. Okna jsme museli oškrábat skalpelem, protože byla do poloviny zabílená, všechno bylo nutné umýt, nastěhovat regály, připravit kancelář, nechat navést rehabilitační pomůcky, a v pátek ráno se oficiálně půjčovna otvírala.

Tohle všechno zvládáte, přestože jste sama zdravotně postižená. Jak se to stalo?
Nečekaně. V roce 1983 přišla chřipková epidemie a chytila jsem ji i já. Doktorka mi řekla, ať ze sebe nedělám stařenku, že musím něco vydržet, a tak jsem chřipku přechodila. Do čtrnácti dnů mě rozbolely klouby, do půl roku jsem se nepostavila na nohy, do tří let jsem se dopracovala do invalidního důchodu. Teď mám za sebou desítky ortopedických operací, mám umělé klouby, obě ruce mám na jedné kosti. Chodit moc nemůžu, musím se spoléhat na auto.

Vyškov za poslední roky opravil hodně silnic, chodníků a veřejných budov. Jak je teď město přátelské k handicapovaným?
Musím říct, že se toho tady moc udělalo, ale samozřejmě ještě hodně věcí chybí. Je jasné, že je to všechno o penězích, a pokud se neustále snižuje rozpočet, na některé věci prostě řada nedojde. Lidé z Vyškova by se měli zamyslet nad tím, jak to tady vypadalo před deseti dvaceti lety a jak to vypadá teď. Všechno opravdu nejde udělat hned. Na druhou stranu, pokud se staví kompletně nový chodník nebo se opravuje, je nemyslitelné, aby nebyl bezbariérový.

Stává se to?
Ano. Typický příklad je například chodník, který se dělal u cukrovarských domů. To takhle jednou jedu od hřbitova, dívám se a nevěřím vlastním očím. Podle stavebního zákona má být totiž rantl u něj vysoký maximálně dva centimetry, a tohle rozhodně bylo vyšší. Zastavila jsem a šla se zeptat, jestli se to bude ještě nějak srovnávat nebo to hodlají nechat tak. Jejich šéf byl dost arogantní a odbyl mě, že si můžu jít stěžovat na radnici. Tak jsem šla.

Jak to dopadlo?
Dobře, město vše nechalo upravit. Ale připadá mi absurdní, že takovou stavbu vůbec někdo převezme. Znamená to totiž další výdaje navíc, které jsou přitom úplně zbytečné. Na druhou stranu, nechtěla bych být v pozici zástupců města. Většinou totiž lidé nevidí to, co město udělalo, ale to, co by podle nich udělat mělo.