Pečovatelky: Naši klienti jsou takové poctivé duše

Vyučená mechanička Dana Mrnuštíková z Heroltic a původně prodavačka Jitka Hynštová z Ježkovic pracují spolu s dalšími šesti pečovatelkami ve vyškovském Centru sociálních služeb. Dennodenně se starají o lidi v důchodovém věku a zdravotně handicapované. Obě dvě se navíc za svou záslužnou práci mohou pochlubit oceněním Pečovatelka roku, které převzaly z rukou Livie Klausové.

Jak jste se k profesi dostaly?
Mrnuštíková: Práce mě baví a to je základ všeho. Proto jsem tu už čtrnáct let, mezi holkami jsem tu takový archiv.
Hynštová: Já jsem se k práci pečovatelky dostala úplně náhodou. Kamarádka mě do centra doporučila, ať prý to zkusím. Takže na její popud jsem přišla na pohovor a po tříměsíční zkušební lhůtě jsem se osvědčila. A jsem za to moc ráda. Momentálně bych určitě neměnila.

Jak vypadá takový den pečovatelky?
Mrnuštíková: Hned ráno si rozepíšeme práci, k jakému klientovi půjdeme. Někdo chodí pouze ke klientům, někdo zase k tomu rozváží i obědy. Klienty máme většinou stabilní. Třeba do desáté hodiny stihneme hned tři. Když jsou méně pohybliví, tak jim pomůžeme s ranní hygienou a uděláme snídani. Celé je to hodně individuální. Zajedeme jim nakoupit, pro léky, zajistíme jim odvoz k lékařům, prostě úkony, které si sami vyžádají.
Hynštová: Je to různorodé. Přijdeme k lidem do jejich království. Musíme tedy přijít takovým způsobem, abychom jim chod jejich domácností nenarušovali. Oni se stále musí cítit jako doma a já jim nesmím sebrat kus jejich já. Oni jsou tím vládcem, a tak to musí zůstat. Samozřejmě klientům neustále nabízím svou pomoc, nabádám je k tomu, aby si sami řekli, co potřebují. Nesmí se stydět toho, že si o něco, třeba i méně příjemného, řeknou. Důležitá je pochopitelně i samostatnost, takže u věcí, které zvládnou sami bez pomoci druhého, by to tak mělo zůstat i nadále.
Mrnuštíková: Těch věcí je hodně. Pravidelně klienty třeba svážíme na koupání, na pedikúru, děláme jim masáže nebo holíme dědečky.

Předpokládám, že taková práce je hodně založená na důvěře…
Mrnuštíková: Určitě. Lidé, o které se staráme, nás berou jako členy rodiny. Máme i klienty, kterým je přes devadesát let. Mnohdy jim nahrazujeme třeba vlastní děti, s kterými se příliš často nestýkají.
Hynštová: Samozřejmě probíhají nejrůznější školení, nicméně lidé poznají, když je něco naučené a nejde to čistě z nás.

Dá se vypíchnout nějaký moment, kdy jste si řekli, že vám to za to stojí?
Mrnuštíková: Ty roky práce mi daly strašně moc. Život je v podání těch lidí úplně někde jinde. Dali mi bezpočet rad a i díky nic se ho snažím žít, jak se říká na plné pecky. Nic nezanedbat. Ta práce mě sama o sobě naplňuje.
Hynštová: Hodně se mluví o syndromu vyhoření. Zatím musím říct, že mi ti lidé mnohem víc dávají, než berou. Třeba jednou jsem v horším rozpoložení došla k jedné paní. Nakonec jsem si připadala, že jsem se setkala s andělem.
Mrnuštíková: Tihle lidé jsou tou starou školou. Jsou to takové nesmírně poctivé duše, které jsou vděčné za to, že nám mohou vyprávět nějaké své životní příběhy. A ještě vděčnější jsou za to, že jim nasloucháme. Kdysi mi přesně tak vyprávěl i můj strýček, moc ráda se k tomu i pomocí svých klientů vracím.

Předpokládám, že jde o práci náročnou jak po fyzické, tak po psychické stránce. Co děláte proto, aby vám nepřerostla přes hlavu?
Hynštová: Jsem tu sice jen čtyři roky, ale když vidím výsledky své práce, tak mě to neuvěřitelně nabíjí. Přes hlavu mi zatím nepřerůstá. Když přijdu ke člověku, který je z něčeho zoufalý a zkroucený a po nějaké době se spraví psychicky i fyzicky. Když od takového klienta odejdu a on se usmívá, tak co můžu víc chtít.

Takže jim plníte i řadu snů, na které by jinak asi sami už nedosáhli?
Mrnuštíková: Mám třeba jednu paní, která se vždycky strašně těší na nákupy. Má pokaždé neuvěřitelný zážitek, když se může svést autem. Taková maličkost jí strašně motivuje. Takže má radost, že si koupí jahody, udělá si je s cukrem. Prostě jak jí, tak i nás těší, že jí umožníme něco, co by jinak už sama nemohla.

Asi ale nejsou mezi vašimi klienty jen ti pozitivně naladění?
Hynštová: Samozřejmě přijdou dny, kdy se můžu přetrhnout a člověk pak nevidí prakticky žádný výsledek. Jsou pochopitelně těžší klienti, ale v tom počtu jiných se to ztratí.

Sledujete dál životní dráhu těch, o které jste se starali?
Mrnuštíková: Určitě ano, ale i ti, kteří se dají po zdravotní stránce dohromady, stejně nějakou naši péči potřebují. V drtivé většině nám bohužel lidé odcházejí tím, že umřou.

Přejděme k něčemu veselejšímu. Co vaše setkání s Livií Klausovou, která vám osobně předala ocenění pro Pečovatelku roku?
Mrnuštíková: To nás nominovala naše paní vedoucí. Do poslední chvíle jsem o tom neměla ani ponětí. Určitě takové ocenění nakopne k další práci.
Hynštová: Paní Klausová je moc příjemný člověk. Úplně úžasná ženská. Je neuvěřitelně obyčejná, ale i přesto dáma. Tu atmosféru, kterou tehdy na předávání dokázala vytvořit, to klobouk dolů.