Balady si ho určitě zaslouží a naši čtenáři také. Co na tom, že k pravdivému jádru si dávní vypravěči leccos přimysleli. Vždyť právě to je na pověstech krásné. Nový seriál začneme cyklem balad z oblasti Drahanské vrchoviny, které shromáždili Pavel Klvač a Radek Mikulka ve své knize Je to pravda pravdoucí… Za souhlas s vydáváním jim patří velký dík. Nejprve se seznámí se starými příběhy, které si kdysi vyprávěli obyvatelé Ruprechtova:

Poklad na Dalekých u Ruprechtova

Jednou v létě před půlnocí šli tři „Ruprechťáci“ na Daleké hledat poklad. Od starých lidí slyšeli, že tam kdysi dávno stávala vesnice. Lidé tam byli většinou chudí, až na jednoho. Ten byl ale moc lakomý a peníze, které vydělal v kovárně, si schovával do železné truhličky a zahrabával do dřevěného uhlí v kovárně.

Když jednou zaslechl, že vojáci dobývají Račice, zakopal pokladničku do země a utekl s ostatními pryč. Domů se ale už nikdy nevrátil a peníze zůstaly v zemi. Vyprávělo se, že nikdo nevěděl, kde jsou zakopány.

Až jednou to jeden chytrý proutkař z Ruprechtova zjistil – nad takovým malým kopečkem se mu proutek velice kroutil.

„Tady je!“ pomyslel si. Sjednal si dva pomocníky a v noci s nimi vyrazil pro poklad. Cestou nepromluvili ani slova. To se nesmělo! Půlhodinu mlčeli jako ryby. U toho malého kopečku dal proutkař rukou znamení, že už jsou na místě. Potom otevřel velkou knihu, cosi nesrozumitelného z ní četl a pořád při tom točil proutkem na všechny strany.

Pak se všichni pustili do kopání. Když už byli notný kousek v zemi, zvedla se ohromná vichřice. Hrom burácel, blesky křižovaly oblohu ze všech stran a lilo jako o potopě. Ti tři si ale stále hleděli své práce. První překážku, která jim bránila v získání pokladu, zdolali, ale tu druhou už nevydrželi.

Co se stalo? Už měli poklad na dosah. Už jim pod krumpáči zarachotilo kovové víko truhlice a zdálo se, že poklad je jejich. A přece ho nedostali!

Přijel tam velký kočár a v něm dva páni. Jeden měl v ruce provaz a druhý tahal z kočáru dva sloupky. Začali stavět šibenici! Ten s provazem spočinul temným pohledem na tři chlapy v jámě a zakřičel:

„Kdo z vás půjde první, vy zloději?!“

Chlapi nečekali, odhodili krumpáče, vyskočili z jámy a utíkali, co jim nohy stačily.

Všichni tři to odstonali a už nikdy se jim pokladu nezachtělo. A tak tam někde v zemi na Dalekých rezaví dodnes.

podle F. Müllera

Upsal se čertu

Jednomu obyvateli Ruprechtova se občas ztrácely nejrůznější věci. Tu postrádal nějakou slepici, husu, tu hospodářské nářadí, ale přes všechno bedlivé pátrání nemohl přijít zloději na stopu. Jednoho jitra vstoupil do chléva a zarazil se – chlév prázdný, koně pryč! A protože nechtěl již déle snášet takové bezpráví, odhodlal se k činu.

Dověděl se o jedné mocné čarodějnici v jedné vsi za Vyškovem a hodlal se na ni obrátit s prosbou o pomoc. Šel tedy k ní. Čarodějnice ho již očekávala v kuchyni. Ošklivá babizna cosi míchala v rendlíku, mumlajíc přitom nesrozumitelná slova. Po očouzených zdech visely všelijaké fantastické obrazy a šklebily se na příchozího tak strašlivě, že mu až pot vyvstával na čele.

Po malé chvíli trapného čekání se k němu čarodějnice obrátila.

„Jděte bez starosti domů, už se mi podařilo vašeho nepřítele zkrotit,“ řekla mu, „ a dříve než se slunce objeví na obzoru a ozáří váš dům, přijde k vám sám zloděj prosit o milost.“

Zaplatil a vydal se domů, uspokojen zdařilou výpravou. Sotva se začal probouzet nový den, kdosi mocně zabušil na vrata jeho domu. Otevřel a oněměl překvapením – klečí před ním sám pan nadlesní a prosí o odpuštění, že prý mu škodu hned nahradí.

Jakmile se ruprechtovský soused vzpamatoval z překvapení, kývl hlavou na znamení, že panu nadlesnímu odpouští. Nadlesní ale náhle zmizel, jako by se po něm zem slehla – zůstal po něm jen příšerný zápach. Když pak soused vkročil na svůj dvůr, již tam vesele řehtali jeho koně. A od těch dob se mu neztratilo ani to nejmenší.

Lidé si pak vyprávěli, že se nadlesní spolčil s čertem a upsal se mu. Šeptali si pak do ucha:

„Není nad babu, když se vydaří, neb ta sebechytřejšího čerta ošidí.“

podle A. J. Gryce