Loni jste získala nominaci do soutěže o starostu roku. Už víte, kdo vás nominoval, nebo je to tajemství?

Nominovalo mě několik lidí, mnoho dalších se k nim připojilo, byla to společná akce. Já jsem se to dozvěděla až jako úplně poslední, podařilo se jim to utajit do poslední chvíle. Potom jsem zjistila, že šlo také o podpisovou akci, a podepsalo to zhruba sto třicet lidí z Krásenska.

Dostala jste se mezi pětici nejlepší finalistů z dvou set nominovaných. Jaký jste z toho měla pocit?

Opravdu krásný. Vůbec jsem netušila, že se něco takového děje. Dozvěděla jsem se to až ve chvíli, kdy hlavní organizátor dostal informaci, že sem přijede celostátní komise. Lidem za to musím hrozně poděkovat.

V roce 2010 jste se stali také jihomoravskou vesnicí roku. Myslíte si, že budete sbírat další úspěchy, nebo jste se dostali na hranici, kde už se ani nic moc vylepšovat nedá?

Vylepšovat máme samozřejmě stále co, ale pokud jde o soutěž o vesnici roku, tam už účast neplánujeme. Jednak musíme mít tři roky pauzu, a navíc jsem loni i letos v krajské komisi. Takže by to vůči jiným obcím nebylo fér.

Jaký je podle vás přínos takové soutěže přímo pro obec, konkrétně Krásensko?

U nás to bylo určitě to, že lidé byli strašně šťastní. Za války bylo Krásensko vystěhované a lidé si museli všechno postavit znovu. Pamětníci tu ještě žijí, a když jsme se dozvěděli, že jsme zvítězili v krajském kole, tak jsme všechny svolali do centra obce a někteří lidé plakali, jakou měli radost. Jsou šťastní, že dosáhli něčeho, na čem pracovali celý život.

Když jste vstupovala do komunální politiky, jaké jste měla představy? Změnily se za ta léta nějak?

Jsem starostka od roku 2004, na radnici jsem však už v devadesátých letech pracovala jako účetní a matrikářka, takže představu o fungování obce už jsem měla. Do voleb jsem pak šla s tím, abych pro Krásensko něco udělala. A myslím, že se mi to povedlo. Měli jsme tu řadu rozdělaných a nedodělaných věcí, které se nám postupně daří dokončovat.

Jaké investiční akce ještě plánujete v budoucnu?

Máme zpracovaných několik projektů, například projekt na rekonstrukci rybníka na Holém vrchu, tam je problém v penězích. Hledám dotační tituly, a pokud se nepodaří nic najít, zkusíme to asi zaplatit z vlastních zdrojů. Půjde o zhruba milionovou investici. Mezi další plány patří i cyklostezka Krásensko – Podomí – Ruprechtov.

Pocházíte z malé obce, na vsi žijete celý život. Dovedete se představit starostování ve velkém městě?

Rozhodně ne. Vadila by mi tam ta anonymita, která u nás není. V obci musí starosta dělat všechno, ať už se to týká úřednické stránky, tedy mít přehled v zákonech, nebo lidské stránky. Ve městě na to má starosta lidi. Ale mě to právě takhle vyhovuje, rozhodně bych to neměnila.

Co se vám na žití na vesnici nejvíc líbí?

Právě to, že tu není anonymita. S každým se znám, když se potkáme, tak si buď tykáme, nebo se zdravíme. Lidé se nebojí svěřit se mi se svými starostmi a problémy. Když přijdete do hospody, můžete si za kýmkoli sednout, s každým najdete společné téma.

Přece jen je ale vaše práce určitě občas vyčerpávající, protože na rozdíl od starostů z měst, vy nechat práci za dveřmi kanceláře nemůžete. Máte vůbec čas na rodinu, koníčky nebo prostě sama na sebe?

Někdy to opravdu vyčerpávající je. Tenhle víkend třeba jedeme s manželem do Špindlerova Mlýna. Problém je v tom, že je to na poukaz od dětí, který nám daly k předloňským Vánocům. Dřív jsem to prostě vyzvednout nestihla. Naštěstí nám to prodloužili. Na koníčky tak čas většinou nebývá, důležitá je pro mě rodina. A v podstatě se dá říct, že moje práce je i můj koníček.

Plánujete jít za dva roky do voleb znovu?

To opravdu nevím. Přiznám se, že nad tím často uvažuji. Myslím si, že už to dělám docela dlouho, a možná je potřeba, aby mě vystřídal někdo šikovnější.