Předchozí díly seriálu Osobnosti Vyškovska naleznete ZDE

V roce 2006 absolvoval portrétem divadelního režiséra Otomara Krejči. Produkoval i hraný debut režiséra Roberta Sedláčka Pravidla lži, který získal mimo jiné Cenu filmových kritiků a Českého lva za scénář, se Sedláčkem uvedl do kin také film Největší z Čechů.

Jak se rodák z Vyškova dostane k natáčení dokumentů?
Vezmu to zdánlivě ze široka. Jsou to výjevy, které mi stále více vyvstávají v paměti a všechny se točí kolem Vyškova. Maminka, učitelka češtiny, a knihy z naší knihovny vzhledem k věku včas podávané. Třeba Foglar asi tak ve dvanácti. Už tehdy jsem ho měl raději než májovky. Byl to tak trochu dokumentarista. Tatínek, zemědělský inženýr. Pamatuji si ho třeba s kapesníkem přes pusu a kýchajícího, když se svojí silnou sennou rýmou kontroloval, jestli se nezapařuje čerstvě naskládaný seník. Kapesník před obličejem v jedné ruce, teploměr na dlouhé rukojeti ve druhé. To se vám uloží v hlavě, i když dlouho nevíte, co taková scéna znamená. My všichni tři pohromadě, a taky starší brácha, tehdy budoucí doktor, a sestra, budoucí ekonomka, jak diskutujeme a diskutujeme. A taky se popichujeme a občas někdo běží pro slovník cizích slov, když narazíme na nějaké slovíčko a nemůžeme se shodnout na jeho významu. Zejména tatínek měl nekonečnou fantazii a cizí slova používal nesmírně kreativně. ‚Tohle jste se učili ve VUMLu?‘, žertovali jsme na jeho úkor.

Kdo dál vás kromě rodiny ovlivňoval?
Oddíl běžeckého lyžování s nejvtipnějším vedoucím na světě panem Daněčkem. Přál jsem si, abych jednou takhle umět bavit lidi. A zároveň mít takovou autoritu. Sport jako princip: těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Soustavnost, ctižádost, soutěživost. A endorfiny čili hormony štěstí, lepší drogovou závislost jsem zatím neobjevil. I když jsem byl ve všech sportech vždycky průměrný až podprůměrný, pokoušel jsem se překonávat alespoň sám sebe. Pak to bylo gymnázium s profesorkou Karáskovou, prvním skutečným bohémem, se kterým jsem se v životě seznámil. Časopis MAT, který jsme vydávali, divadla, která jsme zakládali. Přemek, Laďa, Tomáš, Lukáš a mnoho dalších kamarádů. To už jsou zcela konkrétní základy budoucí profese.

Která vyvrcholila v Praze…
V Praze to bylo studium žurnalistiky a práce v televizi, kde jsem potkal Roberta Sedláčka a začal s ním točit jeho studentské filmy. Na FAMU, kam jsem za ním chodil, jsem potkával Karla Vachka a posléze jsem tam začal sám studovat. A točit vlastní filmy.

Na FAMU jste vystudoval dokument právě u profesora Karla Vachka. Pak jste s ním navíc začal i spolupracovat. Jaké to bylo?
Americká filmová vědkyně Alice Lovejoy, která se Vachkem dlouhá léta zabývá, tvrdí, že jeho filmy jsou „life-changing experience“, tedy, že jeho filmy mění lidské životy. Vždy dodávám, že jsem živým důkazem této teze. To všechno v první otázce naznačené se vám začne pomalu srovnávat a dávat dohromady. A hlavně chcete dělat filmy o něčem. O věcech přemýšlíte a pochybujete a aspoň s některými se nesmiřujete tak lehce, jak je krajově a dobově obvyklé. Věci spolu souvisejí více, než by se mohlo na první pohled zdát. Vachek mi zkrátka komplikuje život a já jsme mu za to moc vděčný.

Máte nějaký filmařský vzor?
Po odpovědi na minulou otázku už asi nemusím nic dodávat.

Když pominu dokument, na jaký filmový žánr si zajdete do kina?
Do kina prakticky nechodím. Jednak mám malé děti, jednak když sám věci vytváříte, nemáte tak velkou potřebu je konzumovat. Raději zajdu na výstavu nebo do divadla, i když ani to není moc časté. Žánrové filmy nemám rád. Velká umělecká díla obecně se poznají mimo jiné podle toho, že žánry překračují.

Co vás tedy v poslední době oslovilo?
Naposledy se mi líbil třeba film W., portrét George Bushe od Olivera Stona. Scéna, ve které jeho spolupracovníci nad mapou parcelují svět a volají po válce, která dostane USA k ropě a omezí vliv Číny, mě skutečně dostala.

Jak jste spokojený s ohlasy na váš poslední dokument Drnovické catenaccio?
Jsem. Řečeno fotbalovou terminologií jsem tímto filmem postoupil do první ligy. Při vší skromnosti to lze měřit objektivně. V našem oboru je jistou metou uvedení filmu do kin, což se mi po čtyřech odmítnutích s pátým osloveným distributorem podařilo. Tím se vám dostane daleko širšího zájmu recenzentů. Sice potom zjistíte, že existují takzvaní recenzenti, o nichž jste před tím nevěděl a napříště byste už ani vědět nechtěl, ale v zásadě byla většina recenzí opravdu příznivá. Aby člověk ale úplně nezpychl, tak po prvních patnácti projekcích zjistí, že dorazilo v celém státě 55 diváků a ve Vansdorfu a v Rumburku byla představení zrušena, protože nepřišla ani noha.

Po českých kinech putuje fiktivní dokument Roberta Sedláčka Největší z Čechů, který jste produkoval. Můžete ho víc přiblížit?
Je to taková filmová terapie. Chtěli jsme točit film o Jiřím Čunkovi a nedostali jsme státní grant, bez kterého téměř žádný náš film nemá šanci vzniknout. Byli jsme rozčarovaní nejen z nezájmu komise, ale i z dalších negativních reakcí. Scénář, jenž jsem napsal se svým kolegou Petrem Fischerem, se snad líbil jenom Robertovi, který to měl režírovat. Přitom to byla šance vnést do české kinematografie tématicky i formálně úplně nový typ filmu.

Proto jste se raději vrhli do práce?
Přesně tak. Robert se z deprese léčí prací, a tak oprášil jeden starší nápad o setkání filmového štábu s rekordmany v kuriózních disciplínách a zarámoval ho aktuálními peripetiemi se zmíněným filmem o bývalém ministrovi. Vzali jsme peníze, které jsme vydělali na jiném projektu, abychom zaplatili ty nejnutnější výdaje, dohodli jsme se s herci a hlavními členy štábu, že nám pomůžou a zaplatíme jim, až kdybychom náhodou vydělali v kinech.

Takže projekt o lidoveckém politikovi Jiřím Čunkovi už není reálný?
Je to u ledu. I když se scénář líbil kolegům divadelníkům a nyní je určitá naděje, že by se mohl udělat na divadle.

Improvizovali jste u Největšího z Čechů hodně?
Moc ne. Scénář byl daný docela dost, byly jasné rámce jednotlivých situací, ve většině se jednalo o setkání s různými rekordmany. Byly jasné i pointy těch scén, improvizovalo se jen v rovině replik. I tak to ale na poměry standardního hraného filmu byla docela velká improvizace.

Produkoval jste i Sedláčkův debut Pravidla lži, ve kterém si zahrál třeba Jiří Langmajer, Klára Issová nebo Jan Budař. Projevuje se u vás nervozita z hereckých osobností?
Ani ne. Když už, tak spíš z těch starších bardů. Třeba z pana Hanzlíka jsem byl docela nervózní, abych v jeho natáčecím plánu neudělal nějakou botu. V zásadě už jsem si ale tyhle pocity odžil před lety. Například když jsem ve dvaceti podal poprvé ruku Otakaru Černému, mému tehdejšímu nadřízenému a hvězdě České televize. Měl nějak postižený malíček, který se mi podivně vzpříčil v dlani. A jeho bohorovná bodrost a okázalá prostoduchost by z nervozity vyléčila i lidi z daleko většího „lontu“, než jsem byl tehdy já.

Jak se vám líbil jiný Sedláčkův snímek, Muži v říji, který se natáčel na Bučovicku?
Velice. I když u scénáře jsem podlehl dost velké nejistotě a chtěl jsem Sedláčkovi v dobrém radit, aby škrtal a předělával. Teď už jsem si tím filmem jistý a mrzí mne, že ho nemohu řadit do své producentské filmografie.

Řada režisérů se vyznačuje přísností. Jak je to u vás?
Já mám na place spíš pohodu. Ale někdy mě mrzí, že nedokážu být přísnější a třeba trochu křičet. Nicméně věřím, že k výsledku lze dojít různými způsoby. Hlavní je, aby vás lidi, se kterými děláte, respektovali. Když si máte možnost všechny vybrat, tak to není problém.

Jako producent, když se vám na place něco nelíbí, jdete do konfliktu nebo věříte režisérovi?
Věřím režisérovi. Režiséři se kterými dělám, jsou daleko silnější osobnosti než já a hravě by mě „převálcovali“. Navíc s nimi dělám, protože jsou takoví, jací jsou, takže je musím brát takové, jací jsou. Kromě toho mám dojem, že mě respektují a jsou soudní. Totiž nejčastější nelibost či nervozita, kterou mohu na place mít, je většinou vyvolaná obavou, abychom vyšli s penězi. Že bych jim kecal do režie, to si nedokážu představit. I když někdy mě těší, když se jim mohu pochlubit se svým dílčím režijním nápadem na řešení dané situace.

Došlo během vaší kariéry k nějaké opravdu velké krizi?
Ne.

Co je pro vás zásadním kritériem, když si vybíráte nějaký projekt? Je to režisér, téma…
Projekty si vybírají mě. Tedy spíše režiséři. Dělám s nimi v podstatě vše, co se mnou oni chtějí dělat. Tedy s Vachkem a se Sedláčkem. Občas pracuji i s jinými režiséry, ale to je hodně výjimečné. A i ti většinou přijdou sami.

Jak to vidíte s digitalizací vyškovského kina?
Digitalizace je pro kino otázkou bytí a nebytí. Nebude to letos ani příští rok, ale podle seriózních odhadů bude do pěti let většina nových filmů uváděná pouze na digitální kopii, takže nebude možné je promítat na stávajících projektorech. Jsem moc rád, že radnice schválila peníze na digitalizaci už nyní. Stát totiž zatím dává na digitalizaci malých kin dotace. Musíte ale mít druhou polovinu peněz z vlastních zdrojů. Takže Městské kulturní středisko díky radním státní dotaci dostane. A město zase ušetří, protože za pár let by možná muselo platit dvakrát tolik. Byl bych rád, aby si Vyškováci při této příležitosti uvědomili, jak významnou součástí kulturního a společenského života ve městě kino je a nebo by mělo být. Mám pocit, že se z povědomí lidí kino jako stánek kultury trochu vytratilo, ale digitalice určitě pomůže jeho oživení. V mnoha českých městech například pořádají v digitalizovaných kinech přímé přenosy z předních světových operních domů, z čehož se stává div né nová móda. Lidé v oblecích a šatech jdou do kina, kde mají možnost vidět a slyšet ve vynikající technické kvalitě ty nejlepší světové pěvce například z Metropolitní opery v New Yorku. Přesvědčit radní se povedlo taky díky otevřenému dopisu, který jsme před časem panu starostovi poslali, abychom mu připomněli význam digitalizace a velkou šanci získat zmíněnou dotaci. Ještě jednou bych rád využil příležitost a poděkoval řadě významných vyškovských osobností, které se mnou dopis spolupodepsali, a tím zvýšili jeho váhu. Byli mezi nimi ředitelé významných institucí, divadelníci, sportovci, ale taky politici.

Co rád děláte, když zrovna nenatáčíte?
Přemýšlím nad nějakým budoucím natáčením.

Nevyhnutelná otázka. Co plánujete dál?
Ještě aspoň půl roku budou dojíždět věci, které jsme rozjeli. Vachek i Sedláček nyní dodělávají natočené filmy. Do toho mám spoustu povinností s nejrůznějšími vyúčtováními grantů a podobně. Nějakou vlastní věc si musím teprve rozmyslet. Taky teď hodně jezdím diskutovat na projekce našich filmů. Třeba 17. listopadu do vyškovského Sokolského domu, kde budu promítat svůj film o drnovickém fotbalovém zázraku. Doufám, že bude plno!

Vážení čtenáři, seriál Osobnosti Vyškovska najdete také v tištěné podobě každé úterý ve Vyškovském deníku Rovnost.