Mladší Pavel začal v letní sezoně putovat po moravském venkově. Potulný šířitel kultury získal řadu kontaktů především na olšanské farmě přítele a herce Bolka Polívky, nakonec se s maringotkou dostal i do Prahy. Po objetí stovek náměstí a rekreačních oblastí mu zbyly dvě maringotky, Žabka a Lady. Letos slaví jubileum, plánuje pokračovat. Nejen proto se Pavel Čadík z Nesovic představuje v dalším díle seriálu Osobnost Vyškovska.

Původně jste učitel, věnoval jste se někdy této profesi?

Určitě, celých deset let. Právě díky učení jsem se nepřímo dostal k tomu, že bych mohl provozovat letní kino.

Z učitele promítačem. Jak ke změně došlo?

Bratr Josef sehnal maringotku z Mariánských Lázní, zeptal se mě, že když mám letní prázdniny, zda bychom nezkusili promítat. Budeme bez konkurence, lidé na vesnicích kino nemají, říkali jsme si. Nějakou dobu to trvalo, ale pamatuji si, jak jsem si v roce 1993 nesl z vyškovského živnostenského úřadu živnostenský list, a někteří se mi svým způsobem smáli, že některá menší kina zanikají a že já s něčím takovým začínám. Nikdy jsem nepočítal, že se to natáhne na dvacet let. Každopádně firma P plus P byla na světě. Znamenalo to Pepík a Pavel, používali jsme i název Potulní promítači.

Začínal jste tedy oficiálně v roce 1993. Tehdy jste se sbalil a odjel do Prahy na třítýdenní promítačský kurz…

Tam jsem se lecčemu naučil. Hodně mi pak pomohli moji studenti, kteří se mnou jezdili promítat. Co jsme vydělali, to jsme dali zpět do oprav techniky. Přežili jsme několik sezon. Zlom přišel na Farmě Bolka Polívky v roce 1996, kdy jsem se seznámil s režisérem Tomášem Vorlem, který mi navrhl, jestli bych nechtěl promítat v Praze na Střeleckém ostrově. To byla výzva. Právě v Olšanech přišla potřebná motivace a povzbuzení.

Praha vám v promítání vyšla vstříc?

Nakonec všechno klaplo. Hráli jsme na Střeleckém ostrově, na Václavském i Staroměstském náměstí. Tehdy jsme hráli Pražskou pětku, Járu Cimrmana ležícího, spícího i třeba Postřižiny. Bylo s podivem, že v podstatě staré české filmy lákají tolik diváků. Byly to příjemné chvíle, ale vždycky jsem se potřeboval hýbat. Víc mi sedělo objíždění míst, než stání delší dobu na jednom.

Určitě si ceníte také toho, že se podařilo prosadit myšlenku pomáhat na dobrovolném vstupném potřebným…

To vzniklo právě na Střeleckém ostrově. Sehnali jsme sponzora, kterému se líbila myšlenka promítání po náměstí s českými filmy, přičemž se vybíralo na Dětský domov v Opavě.

Nakonec se v roce 1998 zrodil Kinematograf bratří Čadíků. Stejný rok byl i vaším zlomovým, co se kvantity i kvality týče…

Oslovil jsem kamarády, sháněli jsme techniku. Šlo o přelom let 1997 a 1998, spával jsem čtyři hodiny denně. Měli jsme tehdy možnost sehnat víc pojízdných maringotek. Nakonec se jich podařilo dát dohromady šest.

Maringotky neputovaly jen po městech, ale třeba i po rekreačních oblastech, nebo fungovaly jako autokino. Třeba na letišti ve Vyškově…

Promítal jsem tam se svou nejoblíbenější Lady, kterou mám dodnes. To byly moc příjemné časy. Pamatuji si, jak na vyškovské letiště přijeli nějací kluci z Pustiměře s vozíkem. Nacouvali, na vozík vyskládali stůl, židličky a deštník. Otevřeli nějaké dobré pití a dívali se na film.

Bylo loňské léto skutečně poslední sezonou promítání pod hvězdami?

Nové kopie se bohužel dělají pouze v digitální verzi. Možná ještě některé budou, ale je jich už zoufale málo. Vždycky si ale říkám, že když si lidé třeba o Vánocích sednou před televizi, kde běží Mrazík, tak proč by nepřišli na starší filmy? Uvidíme, jaký bude zájem. Nicméně letos slavím dvacetileté výročí a chtěl bych se podívat na některá místa na Slovensku, protože před deseti lety jsem se chystal, že udělám tradici letního promítání i tam. Manželka totiž ze Slovenska pochází. Nakonec to nevyšlo.

Mohla za to pověstná hruška za Uhřicemi, do které jste v roce 2003 narazil?

V pravotočivé zatáčce mě auto přestalo poslouchat. Jel jsem asi padesátkou. Ve vteřině jsem byl ve stromě, předek auta se kolem něj obepnul. Po havárii mám částečně ochrnutou pravou nohu. Rekonvalescence byla strašně dlouhá, prakticky až v roce 2007 jsem nohu v koleni rozhýbal. Dlouhé měsíce jsem chodil o berlích, byl jsem dost zoufalý.

Co vás nakoplo?

Těch momentů bylo víc. Třeba také to, že jsem zblbnul kluka, který se mnou ležel v nemocnici. Byla to taková veselá kopa, z mého vyprávění byl tak nadšený, že se přihlásil do promítačského kurzu. Měl jsem vizi, že se dáme dohromady a budeme jezdit po náměstích jako dva hendikepovaní. Že to jde a že není důvod vše vzdávat.

V tu dobu jste tedy vůbec nepromítal?

Až časem o berlích. Zaměřil jsem se na region. Potěšilo mě, že jsem někam přijel, přišla parta místních a spontánně se ptali, co je potřeba udělat. Vzpomínám i na moment ještě z nemocnice, kdy mě přijel navštívit herec Pavel Liška. Tvrdil, že má v rukou scénář k filmu Štěstí s tím, že věří, že ho budu promítat. Já tehdy vůbec nevěděl, zda budu ještě někdy chodit. Nakonec se podařila projekce pro vozíčkáře v areálu Fakultní nemocnice v Brně.

Viděl jste stovky filmů. Dá se vybrat ten nejlepší, nejoblíbenější?

Z těch zaoceánských to je určitě Forrest Gump, který jsme promítali hned v roce 1994, o rok později to bylo historické Statečné srdce Mela Gibsona. Stěžejním českým filmem nejen pro Kinematograf, ale i pro mě, bylo Bolkovo Dědictví, stejně i jeho Zapomenuté světlo.

Pavel Čadík

• je mu 54 let

• je ženatý, má tři dcery

• je rodákem z Nesovic, kde žije i nyní

• po dopravní nehodě z roku 2003 je invalidním důchodcem

• vyučil se nejprve elektromechanikem, pak studoval Průmyslovou školu elektrotechnickou v Brně, kde následně deset let učil

• od roku 1993 začal oficiálně promítat filmy po náměstích měst a obcí, v roce 2007 svou třetinu Kinematografu bratří Čadíků přepsal na bratra Josefa

• má rád psy

• je Valašským rytířem rytířského řádu Modréj trnky

• má nesplněný sen: plánoval v Nesovicích otevřít Muzeum kinematografie