Předchozí díly seriálu Tajemná místa regionu
ZDE

Temné bukové hvozdy obklopovaly Račice v dávných dobách stejně jako dnes. Poskytovaly úkryt loupeživým rytířům, pytlákům i zbojníkům. Hluboký les vzbuzoval v lidech živících se zemědělstvím odedávna strach a nedůvěru. Není divu, že si vyprávěli celou řadu pověstí o nadpřirozených bytostech, které strašily pocestné, již do lesa zabloudili.

Některé tyto postavy, jako třeba klekánice, bludičky nebo divoženky se běžně vyskytují ve všech krajích. Račice však měly i svá specifická strašidla, která se nikde jinde neobjevují. Pověsti o nich shromáždila Dagmar Stryjová v knize Pokog swaty u nas panug.

Ohnivý kůň a Rybrcól

Jedním z nich byl třeba ohnivý kůň. Spatřil ho prý jeden račický sedlák, který ale chtěl v noci v lese vidět jinou nadpřirozenou bytost: hejkala. „Když se setmělo, tak si pro jistotu vylezl na strom, a čekal, co se bude dít. Po chvíli na hékala zavolal. Na zavolání vyběhl z lesa bujný ohnivý kůň, doběhl až na pole, kde se zastavil, a rozhlížel se, jakoby někoho hledal. Sedlák na stromě ani nedutal. Kůň začal obíhat sušáky s jetelinou, a když nikoho nenašel, tak je rozkopal a jetelinu podupal. S ranním úsvitem pak zmizel v lese,“ píše Stryjová.

Pověst podle ní může mít racionální jádro. Sedláka mohla vyděsit vysoká v době říje.

Račické lesy kdysi obýval také lesní muž. Místní mu říkali Rybrcól. Prý vypadal jako myslivec s dlouhým šedivým vousem a puškou přehozenou přes rameno. „Dobrému člověku pomohl, zlého potrestal. Neměl rád lakomce, chamtivce a vychytralce. Bylo možno ho potkat kdekoliv v lese. Mnohým bloudícím ukázal cestu. Měl rád děti, které ale odváděl do svého sídla, které bylo neznámo kde. Toho využívaly matky ke strašení dětí, když chtěly jít samy do lesa,“ líčí autorka.

Okolí Račic obývaly také bludičky. Objevovaly se pod Podhorou uprostřed louky Brusnice v místě bývalého rybníka, kde býval močál. „Povídlo se, že kdo v ona místa v noci zavítá, toho bludičky svedou z cesty do bažiny, ve které se utopí. V močále se totiž tvořil plyn, který unikal a za příznivých podmínek se vznítil. Plamínek vyskočil a opět zhasl, aby o kousek dál vyskočil zase jiný, čímž vznikal dojem, že bludička běží. Stávalo se to sice zřídka, ale řada lidí se onoho místa bála a v noci se mu na sto honů raději vyhnula,“ vysvětluje Stryjová. Dnes už močál neexistuje, na jeho místě je hřiště Sokola.

Divoženky a bludný kořen

Když už jsme se zmínili o bludičkách, nelze vynechat také divé ženy. Pověsti o nich bývaly v Račicích obzvlášť hojné. Divoženky lidem většinou škodily tak, že nešťastníka, jenž se jim dostal do spárů, na lesních paloucích utancovaly k smrti.

Někdy se ale odvážily dokonce do dědiny, jak vypráví pověst o manželce sedláka Králíčka z Pístovic. Její muž odjel o Velikonocích na pohřeb. Žena, čerstvá šestinedělka, ho šla vyprovodit ke vratům. Když se vrátila do kuchyně, uviděla tam tři podivné ženské postavy. „Selka zaslechla, jak první říká: „Já budu mísit těsto.“ Druhá: „Já budu topit.“ A třetí: „A já budu prát.“ Hospodyně se nezvaných hostů velmi zalekla. Nakonec ji napadla spásná myšlenka. Zaběhne ke stařečkovi Ambrózovi na výměnek. Výměnkář se podrbal za uchem, trochu popřemýšlel, a pak selce poradil: „Tady máš hrnek se svěcenó vodó. Až přindeš do segnice, prvně pokrop sebe, a pak řekni: Ach bože, rozbože, jak tam na horách děti plačó. A jak to ty ženský uslyšijó, tak z chalupy vodendó,“ poradil ženě.

A jak řekl, tak se také stalo. „Když se divé ženy ocitly na návsi, rychle práskla dveřmi, zamkla a zavřela za nimi vrata na petlici. Ale divoženky se nechtěly jen tak vzdát. Když se nemohly přes zamčená vrátka dostat zpátky na dvorek, přišly pod okno, pohrozily jí a řekly: „Máš štěstí, že ti ten staré děda poradil. Kdybys neudělala to, co ti řekl, byly bychom si tě upekly v peci, protože šestinedělka nesmí vstávat,“ říká pověst.

Račické pověsti se netýkaly jen nadpřirozených bytostí. Jedna z nich vyprávěla také o záhadném bludném kořeni. „Když jej někdo překročil, zabloudil, a poté chodil v lese křížem krážem třeba celou noc. O Valašině a Vidlářce se dá říct, že tam snad bludný kořen roste doposud. Zabloudit v těchto místech s někým, kdo to tam dobře nezná, totiž není žádné umění a dost račických i cizích houbařů tuto zkušenost má,“ píše Dagmar Stryjová.

Vážení čtenáři, seriál Tajemná místa regionu najdete také v tištěné podobě každé úterý ve Vyškovském deníku Rovnost.