Jak jste se od studia na brněnském Vysokém učení technickém dostal až k pozici ředitele Vodovodů a kanalizací Vyškov?
Je to takový kruh. Dá se říct, že profesní kariéru jsme začal právě v té kanceláři, ve které teď sedím, protože jsem jako student přišel za tehdejším ředitelem, jestli by mi náhodou neposkytli nějaké stipendium. To se sice nepovedlo, ale ten lidský a odborný kontakt jsme navázali, a když jsem skončil studia, začal jsem tu pracovat. Ještě teď si pamatuji, jak jsem úplně poprvé seděl na sekretariátě v takových kulatých křesílkách, a čekal jsem, jestli mi tehdejší ředitel bude schopný nějaké to stipendium nabídnout.
Nezůstal jste však v jedné firmě celou dobu, jak vypadala vaše kariéra dál?
Byl jsem tu asi pět let, pak jsem se na nějakou dobu přesunul do ivanovické Biovety a v roce 1992, když společnost hledala nového ředitele, jsem se vrátil do Vyškova. Tenkrát mě v tom podpořili zaměstnanci, kteří si mě pamatovali z mého prvního působení, a byl jsem jim za to velmi vděčný.
Co konkrétně bylo vaším oborem na vysoké škole?
Studoval jsem vodní stavby. Byli jsme rozdělení na takzvanou velkou a malou vodu, já jsem dělal tu velkou. Profesně jsem se tedy připravoval na to, že budu stavět přehrady. První místo, o které jsem se tenkrát zajímal, byla dnešní přečerpávací elektrárna Dlouhé stráně. Osobní život se mi ale pak vyvinul jinak a já se rozhodl, že zůstanu ve Vyškově.
Uplynulý konec zimy vás jako vodohospodáře pořádně potrápil. Pamatujete nějaké podobné období, kdy bylo za tak dlouhou dobu tolik poruch?
Probírali jsme to nedávno i se staršími kolegy a shodli jsme se na tom, že takhle intenzivní období poruch nikdo z nás nepamatuje. Poruchy samozřejmě vždycky bývají, ale ne takhle dlouho a často. Sešlo se několik faktorů nebyl sníh, takže země zamrzla rychleji a do větší hloubky než běžně, navíc silné mrazy trvaly podstatně déle než obvykle.
Pro vaše zaměstnance to muselo být hodně krušné období…
To opravdu bylo. Ten měsíc opravdu tvrdě pracovali a já si jejich práce velmi vážím. Hlavně proto, že to byla situace, kdy nebyl vidět konec problémů. Jít spravit jednu nebo dvě poruchy, to není až takový problém, máme pokrokové technologie, ale v tomhle případě chlapi z jedné díry vylezli a do další hned museli vlézt. Neodpočinuli si, večer skončili a brzy ráno vstali a museli tam znovu.
Vyjíždíte vy sám jako ředitel někdy do terénu nebo je vaše funkce převážně manažerská?
Nějaké výjezdy samozřejmě mám, ale přiznám se, že v tom kritickém období jsem se i styděl, když jsem k nějaké poruše přijel. Viděl jsem, že chlapi jsou unavení, stojí v blátě, mrazu, a já jsem se na ně díval z teplého kabátu a věděl jsem, že přímo na místě jim nijak nepomůžu. Snažím se proto alespoň zajistit, aby byli za mimořádné výkony co možno nejlépe oceněni finančně i morálně.
Čekal jste, když jste nastupoval na svou nynější pozici, že se z kanceláře dostanete častěji?
Přiznám se, že ano. Tehdy jsem i říkal, že nechci být ředitel jen z kanceláře, chci být ředitel v terénu. Jenže bohužel mě administrativa tak pohltila, že když si na to vzpomenu, tak je mi z toho trochu smutno. Ale pořád platí, že když se dostanu k nějaké technické práci, tak vždycky pookřeji.
Kolik obcí máte jako společnost na starosti?
Zhruba padesát. Někde provozujeme jen vodovod, u větších měst máme obojí, tedy vodovod i kanalizaci. Celkem je to zhruba pět set kilometrů vodovodního potrubí a tři sta kilometrů kanalizačního.
Dokážete nechat svou práci za dveřmi, když večer odcházíte z kanceláře, nebo na ni myslíte třeba i doma, když pustíte vodu z kohoutku?
Za dveřmi ji nenechávám. Když byla teď ta poruchová kampaň, jak tomu říkáme, tak jsem šel s obavami večer spát a ráno jsem vstával s myšlenkou, co nás ten den zase čeká. Nestává se mi ale, že bych doma kontroloval, jestli se někdo příliš dlouho nesprchuje, i když i tam se samozřejmě snažím chovat jako rozumný hospodář.
Kolik vody zhruba spotřebuje průměrná rodina za rok?
V našich podmínkách průměrně spotřebuje jeden člověk denně devadesát litrů vody, za rok je to tedy zhruba třicet kubíků. Čtyřčlenná domácnost tak za rok spotřebuje kolem sto dvaceti kubíků vody. V zástavbách s rodinnými domy spotřeba bývá větší vzhledem k zahrádkám nebo bazénům. Jen malou část tohoto objemu lidé vypijí.
Pokud jde o pití, jak jste na tom vy? Pijete vodu z kohoutku nebo kupujete balenou?
Piju obojí. Často, když nesu balenou vodu v obchodě k pokladně, tak se opatrně rozhlížím, jestli mě někdo nevidí, aby mě potom nepomluvil (smích). Ale musím říct, že vodu z kohoutku piju častěji a chutná mi víc. Balení vody je velký byznys, dosáhl takových rozměrů, jaké jsem si na začátku své kariéry ani nedovedl představit. Masivní reklamy na balenou vodu málem v lidech vyvolaly dojem, že voda z kohoutku snad ani není určená k pití.
Jak na to reagujete?
Náš obor se tomu samozřejmě brání a spouští protikampaň, která má lidi naučit vrátit se k pití kohoutkové vody. Jedna moje dcera například žije ve Francii a tam je naprosto běžné, že když přijde návštěva, tak hostitel jako první vezme karafu, napustí do ní vodu a postaví ji na stůl. A byl bych rád, kdyby to podobně fungovalo i tady. Vodu na to máme určitě nejméně stejně dobrou.