Narkomanům nabízí odborné poradenství, výměnný program použitého injekčního materiálu nebo třeba testy na infekční choroby. Nyní se představuje v dalším díle pravidelného seriálu Osobnost Vyškovska.

Co vás na světě drogově závislých, ke kterému se většina lidí otáčí zády, lákalo?

Vyšší odborná škola má tu výhodu, že nabízí velké množství praxe. Vyzkoušela jsem si tak všechny sféry sociálního odvětví. Pracovala jsem s dětmi, s důchodci. Už ve škole jsem dělala preventistu pro Podané ruce, kdy jsem s programy chodila na základní školy. Nakonec jsem zakotvila u Drogové služby pro vězeňství a následnou péči v Brně. Zaměřuje se na řešení drogového problému uživatelů ve vězení. Po pěti měsících jsem si uvědomila, že mě láká spíš to, co tomu předchází. Zajímal mě kontakt s aktivními uživateli.

Je kontakt hlavně pozdě večer, nebo k vám chodí narkomané pro injekční stříkačky běžně přes den?

Drogová služba Vyškov je pro klienty otevřená od dvanácti hodin do šesti odpoledne. Je to ale především terénní práce. Jelikož je Vyškov malým a celkem uzavřeným městem, klienti spíš chodí za námi. A když už přijdou, tak si s námi sednou. Hodí na stůl svoje problémy, řešíme s nimi životopis, radíme jim skrze zaměstnání, dluhy, chodíme s nimi na úřady, můžeme je testovat na infekční onemocnění. A samozřejmě nabízíme zdravotní pomoc. Chodí často s abcesem, který je u narkomanů velmi častý. Obecně to navíc není jen o výměně injekčního materiálu, klient dostane desinfekci, filtry, mastičky, vitamíny a další.

A určitě radíte i těm, kteří se rozhodnou léčit. Skutečně dokáží někteří narkomani užívající tvrdé drogy přestat bez odborné asistence?

Motivace jsou různé. Jsou lidi, pro které je to mateřství, partner nebo je tenhle život už jednoduše přestal bavit. Život na droze je o ničem. Nemají zaměstnání, jsou na sociálních dávkách. Užijí si to pouze tehdy, když si dají dávku. Znám holky, které začínaly hodně mladé, sekly kvůli pervitinu se školou. Nakonec přišlo uvědomění si, že jsou mladé na to, aby si život takhle ničily, a vrátily se do školy. Potkávám je, působí spokojeně. Našim klientům strašně fandím.

Kolik let bylo vašemu nejmladšímu klientovi?

Sedmnáct. Pokud nelhal. S klientem vypisujeme vstupní dotazník. Jediné, co je směrodatné, tak je právě rok narození. Zajímá nás jinak spíš jeho sociální situace a drogová historie.

Každá mince má dvě strany. Čím větší je aktivita policie v případě odhalování varen, tím vám ubývá klientů. Jsou ostražitější. Platí tedy, že si chodí méně měnit injekční stříkačky?

Na přelomu roku byla policie skutečně hodně aktivní a my jsme to na kontaktech skutečně pocítili. Klienti měnili po víc kusech. Někteří se raději přestěhovali a přijedou z nějaké menší vesničky jednou za čas. Jak se ale oteplilo, tak lidí v terénu potkáváme zase víc.

Narkomani v regionu nejčastěji z tvrdých drog užívají pervitin. Předpokládám, že zabírá velké procento…

Prakticky sto procent. Marihuana je přidružená závislost. Hodně je nicméně ve Vyškově rozšířená závislost na alkoholu.

Kolika narkomanům v regionu pomáháte?

V minulém roce jsme měli asi sto dvaatřicet klientů.

Zuzana Krátká
• je jí 26 let
• je vdaná, bezdětná
• vystudovala Vyšší odbornou sociálně-právní školu v Brně
• v současné době studuje sociální pedagogiku na vysoké škole
• bydlí v Brně
• ráda peče a hraje volejbal, věnuje se svému psovi a ručním pracím

Bývají vůči vám agresivní?

Nebývají. Dokonce ani v Brně. Narkomani to mají nastavené tak, že já jim pomáhám. A navíc zdarma. Nejsem úřad, který po nich něco chce.

Jste žena, drobná, navíc chodíte do uzavřených prostor, do bytů. Strach v nich opravdu nemáte?

Nemám. Narkomanům ve Vyškově pomáhám třetím rokem a nic nepříjemného se mi nepřihodilo. Rodiče ani manžel nikdy nic takového neřešili. Asi je to tím, že jsem měla klidný nájezd v tom vězeňství, kdy jsem s klienty nemusela řešit jejich akutní stav. Spíš se mi svěřili se svým životním příběhem.

Měl by mít člověk, který pomáhá narkomanům, osobní zkušenost, co která droga „dokáže"?

Nemusí mít. Dokáže si mnohé zjistit jinou cestou. Literaturou, internetem.

Jak vnímáte otázky legalizace některých drog?

Nemám na ni úplně vyhraněný názor. Jsou nejrůznější pro a proti. Setkávám se s lidmi, kteří třeba kouření marihuany, když už ji musejí mít, „zvládají", a pak jsou tací, kteří jsou z ní opravdu úplně mimo.

Různé organizace přicházejí s programy, které nemají primárně drogy zakazovat. Jejich pracovníci se snaží mladé lidi přimět k tomu, že když už drogu vyzkoušeli, tak aby to bylo naposled. A aby k drogám nebo alkoholu přistupovali s mírou. Může to pomoct?

Určitě. Zakázané ovoce nejvíc chutná. Čím víc zákazů, tím to bude mít opačný efekt. Když někomu nabídnu pomoc, často si na to klienti dojdou sami. Že to nedělám pro sebe. Jeden takový k nám chodil měnit, víc si s námi povídal, až se začal zajímat o abstinenci. Momentálně je v léčbě. Když bude narkoman neustále odsuzovaný, bude se méně snažit a zapadne do role outsidera. Jsem outsider, tak já jím budu furt a možná ještě v horší formě.

Studujete sociální pedagogiku. Co bude dál?

Práce s drogově závislými mě baví, ale je hodně časově náročná. Domů se vracím třeba až o půl deváté. Obávám se, že takhle bych dlouhodobě fungovat nemohla.

Často slyšíme, že se nějaký herec nebo zpěvák přizná, že bral drogy. A že je to špatně. Nemůže to mít spíš opačný efekt? Mladí si řeknou, on taky bral a jak je úspěšný …

Asi záleží, jakou drogovou kariéru měl. Mladí spíš slyší na aktivní preventivní programy, na kterých se objeví uživatelé drog, a řeknou jim svůj příběh. Zpěváci nebo herci vypadají úžasně. Když ale k mladým lidem přijde potetovaný narkoman, který má pět zubů, a oznámí jim, že je pozitivní na HIV, má to mnohem silnější dopad.