Čestný občan Vyškova žije už od roku 1975 v Londýně, kde působil na Trinity College of Music. Vyškovský Hřbitovní kostel od pátku hostí dvoudenní festival sborového zpěvu, který nese jeho jméno.

Kde a kdy se začal vyvíjet váš vztah k lidové hudbě?

Samozřejmě už v dětství. Narodil jsem se a vyrůstal v malé vesnici na úpatí Drahanské vrchoviny. Můj otec tam měl obuvnickou živnost. Při práci si stále zpíval. Měl velmi pěkný tenorový hlas, byl opravdu muzikální, i když noty neuměl. Měl bohatý repertoár. Lidové písně, kostelní písně, kuplety z operet i árie z oper, hlavně z Prodané nevěsty. Upravoval si je po svém.

Jak vzpomínáte právě na své dětství v Opatovicích?

Velmi pěkně. Batolil jsem se vedle něho, naslouchal jsem jeho zpěvu. Postupně jsem se přidával a zpíval s ním. Tehdy to byla moje první hudební zkušenost. Rádio jsme totiž v Opatovicích neměli, hudební zábavu jsme si tak vytvářeli sami. Prý jsem chodil po vesnici a zpíval si při tom. Moje hudební vzdělání nicméně začalo velmi pozdě. Až v jedenácti letech jsem měl první lekce z houslí a brzy také z klarinetu.

Jak dlouho jste v Opatovicích žil a proč a kam odešel?

Na počátku války v roce 1941 byly Opatovice s několika dalšími vesnicemi nuceně evakuované. Přestěhovali jsme se tak do Medlovic. Odtamtud jsem jednou týdně jezdil do hodin houslí a klarinetu do Vyškova. Mým učitelem byl František Sypěna. Moc rád na něho vzpomínám. Byl to mladý absolvent konzervatoře, houslista a violista, pozdější člen Státní filharmonie v Brně. Z Medlovic jsem do Vyškova jezdil na kole za každého počasí. U svého učitele jsem měl také první lekce z klavíru.

To už jste věděl, že hudba bude vaší životní náplní a povoláním?

Pevné rozhodnutí padlo ve čtrnácti letech. Bohužel přišlo rozčarování. Na konzervatoř do Brna mě totiž nepřijali. Byla válka a studování bylo omezené. Nový ročník se vůbec neotvíral. Přitom já se pro nic jiného nehodil. Vyšel mi z toho Učitelský ústav, kde se také hudba pěstovala. Nakonec jsem skončil ve Valašském Meziříčí, kde jsem poznal nové prostředí bohaté na lidové umění. Také jsem tam získal první zkušenosti ve sborovém zpěvu.

Dál jste se ale chtěl vzdělávat…

Přesně tak. Po maturitě v roce 1947 jsem mohl jít učit. Mé kroky ale vedly na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Ve třetím ročníku studia jsem se stal členem Pěveckého sdružení moravských učitelů. To byl další obrat v mém životě. Pak přišla Vyšší hudební škola v Kroměříži. Následovalo další pestré putování, až jsem skončil v Ostravě. Na pedagogické fakultě se ale můj život dokonale zvrátil.

Jak vám tedy bylo, když jste dostal zákaz pohybovat se ve školství a kultuře?

V sedmdesátých letech byly na vysokých školách pověstné prověrky. V těchto čistkách jsem neobstál. Do politiky jsem se nepletl, snažil jsem si zachovat rovnou páteř. A to byla asi chyba. Nedovedl jsem se rychle přizpůsobovat a stal jsem se politicky nežádoucím. V mém kádrovém posudku doslova stálo, že nesmím pracovat ve školství a kultuře.

Co tedy milovníkovi hudby zbývalo?

Nabídli mi místo ve stavebnictví. Tomu jsem vůbec nerozuměl, ale nakonec jsem přijal. I po roce byl nicméně můj návrat ke kultuře beznadějný. Byl jsem prostě odepsaný.

Co pro vás bylo nejtěžší, když jste nakonec v roce 1975 musel opustit svou zem?

Věděl jsem, že se můžu přestěhovat do Anglie, do země mé manželky. Vůbec jsem na to ale nemyslel, narodil jsem se pro muziku. Ta byla duší národa a já jsem pro svůj národ chtěl něco udělat. Po dvou letech planého živoření jsem se ale přece jen k přestěhování odhodlal.

Asi jste ale při odchodu netušil, co budete za hranicemi dělat?

To ne. Krokem ze tmy bylo nakonec místo na Trinity College of Music v Londýně, kde jsem se stal profesorem kompozice. Bylo to nad moje očekávání.

Doma jste byl vážený jako dirigent a sbormistr, za hranicemi jste začal naplno skládat. Můžete popsat, jak vaše skladatelské začátky vypadaly?

S elánem jsem se vrhl do nové výzvy. Příležitostně jsem se uplatnil jako dirigent – sbormistr, ale časem kompozice zcela převládla. Snažím se být osobitý a nepodlehnout módním stylům. To mi vyneslo všeobecné uznání.

V oboru vokální a sborové tvorby máte v Anglii poměrně dobrý zvuk. Jak moc vás v zahraničí ovlivňovala právě moravská lidová hudba?

Jeden kritik v Anglii napsal, že moje hudba je spíš moravská než česká. Takové hodnocení nemohlo být přesnější. To, co jsem v mládí na Moravě načerpal, tak z toho léta žiji a čerpám. Moje skladby vycházejí tiskem v Anglii i v Americe a dostávají se do všech koutů světa, ale já se pořád považuji za českého skladatele. Hudba nezná hranic. V tom je její kouzlo a přednost.

I to se tedy dá brát jako profesní úspěch…

Určitě. Několikrát jsem se náhodou dozvěděl, že moje skladby byly hrané v Jižní Americe nebo třeba Austrálii. Když skladba vyjde tiskem, dostane se komukoliv do rukou a skladatel o tom nemusí vůbec vědět. I v hudbě je ve světě obrovská konkurence a každý, byť jen malý úspěch, považuji za velký.

Městské kulturní středisko ve Vyškově pořádá v pátek a sobotu už pátý ročník festivalu, který nese vaše jméno. Přijedete, můžou se Vyškované těšit z vaší účasti?

Bohužel nepřijedu. Důvody jsou hlavně zdravotní, ale věřím, že festival bude znovu úspěšný.

Na festivalu se soutěží v kategorii studentských a dospělých sborů. Podmínkou pro soutěžní vystoupení je zařazení vašich skladeb. Jak se cítíte, když na pódiu slyšíte svoji tvorbu?

Příjemně. Myslím, že sbory mají z čeho vybírat. Na společném koncertě na závěr festivalu zpívaly některou moji skladbu. Vždy jsem byl vyzvaný, abych si ji sám dirigoval, což jsem rád učinil. I když jsem měl přitom slzy v očích.

Jak to máte s češtinou? Jak moc ji používáte, předpokládám, že doma převažuje angličtina…

Už téměř čtyřicet let se u nás doma mluví anglicky. Stále se však snažím, aby moje čeština zůstala neporušená. Své mateřštiny si vážím.

Co vás momentálně zaměstnává? Jaké máte nejbližší plány?

Čas neúprosně letí, je mi už pětaosmdesát let. Stále však něco komponuji. Sice méně a pomaleji, ale přestat nemůžu. Jak jsem už kdysi řekl, hudba je můj život, hudbě budu sloužit do konce života.

Antonín Tučapský

• je mu 85 let, narodil se v Opatovicích

• má za sebou bohatou pedagogickou činnost, z kádrových důvodů byl vyloučený ze studií v Ostravě

• je ženatý s Angličankou Beryl Musgrave, od roku 1975 žije a komponuje v Londýně

• jako první Čech byl jmenovaný do Královské hudební akademie

• u nás byl známý hlavně jako dirigent a sbormistr Pěveckého sdružení moravských učitelů, v Anglii u něho převládla skladatelská činnost

• držitel významných ocenění: například Doktor Honoris Causa Masarykovy univerzity v Brně, cena Bedřicha Smetany v Praze, cena UNESCO, cena Gracias Agit 2012 za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí