Předseda drnovické Drnky Pavel Klvač patří mezi jedince, kteří svým počínáním usilují o udržení a případné obnovení přírodních klenotů ve svém okolí. Vedle toho navíc při svých výzkumných cestách hojně fotí, aby zájemcům představil přírodní krásy a kulturní prostředí často z velmi vzdálených zemí.

O víkendu jste otevřel výstavu fotek z Jemenu a ostrova Sokotra. Co konkrétně fotky zobrazují?
Zachycují každodenní život obyvatel Jemenu a ostrova Sokotra. Ten mě jako sociologa zajímá samozřejmě nejvíc. Jde o záběry všedního lidského konání, například z tržišť, lidských stop v městském a venkovském prostoru. Velký prostor je zde pochopitelně věnovaný i přírodě a krajině.

Říkáte, že fotky děláte při své výzkumné činnosti. Co vlastně zkoumáte?
Obecně řečeno směřuje můj badatelský zájem k pochopení vztahu člověka k přírodě a krajině. V našich výzkumech se snažíme postihnout kulturní kořeny současných ekologických problémů. Pochopit, z čeho pramení náš kořistnický postoj ke světu kolem nás. A také to, o co se opírá naděje tuto násilnickou orientaci překročit.

Jaké další země jste při svých výzkumných cestách navštívil?
Na dalších zahraničních výzkumech jsem se podílel třeba v Podkarpatské Rusi a především v Rumunsku. Tam jezdím víc než deset let.

Na jakou výstavu nebo knihu se mohou obdivovatelé vašich fotografií v nejbližší době těšit?
Novou výstavu momentálně neplánuji, snad časem něco ze soukromých balkánských kavárenských výletů. Na jaře jsme vydali knížku o přírodě a krajině v okolí českých vesnic v Rumunsku, která je výsledkem badatelského úsilí našich univerzitních studentů. Momentálně dokončuji čtvrtý díl fotograficko-sociologické edice ze života vesnic mikroregionu Drahanská vrchovina. Vytištěná by měla být v září. V příštích letech bych rád vydal knihy o přírodě Drnovic a nejnovější drnovické historii od roku 1990.

Na Sokotře jste se asi spíš než kulturou kochal přírodou. Jaký pohled vás nejvíce dostal?
Příroda Sokotry je pro našince velice exotická. Vzácné sukulentní rostliny jako dračince, kadidlovníky, lahvovníky a okurkovníky vyhlížejí vskutku bizarně. Velkým zážitkem pro mě bylo pobývání v dračincovém lese Firmihin, posledním svého druhu na naší planetě. Jako by té krásy samo o sobě nebylo dost, navíc tam prý ještě straší.

Ať už příroda nebo kultura, liší se tamní hodně od těch našich?
Při své první návštěvě ostrova v roce 2004 jsem zažil něco, čemu antropologové říkají kulturní šok. I přes teoretickou průpravu jsem byl neustále znova a znova překvapován. Jak říká můj kamarád filozof Stanislav Komárek, rozdíl mezi četbou a návštěvou cizí kultury je asi podobně propastný jako o žumpě číst a do žumpy spadnout. Jinak si ale myslím, že jedním z nejdůležitějších přínosů cestování do dalekých exotických zemí je dozvědět se něco podstatného o nás samých.

Kdy si vás fotografování získalo? A vyvoláváte si fotky sám?
Fotografie je pro mě velmi zajímavá. Mám ji rád jako umělecké dílo i metodu sociologického výzkumu. Za fotografa bych se ale zdráhal označit. Fascinují mě alba rodinných fotografií. Tady někde se u mě v dětství zrodil zájem o fotografii. Baví mě fotografie vytvářet i číst. Obdivuji skutečné fotografy, kteří si dokážou fotografii udělat doma sami. Těším se do důchodu, rád bych se do toho pustil také.

Kromě focení na exotickckých místech se hodně angažujete v oblasti ochrany přírody. Plánujete nějakou větší akci, jakou byla třeba revitalizace mokřadu u Drnovic?
Jedna věc je takovou akci plánovat, druhá ji potom skutečně udělat. V roce 2000 byla politická situace k takovýmto aktivitám mnohem příznivější. V současných přebujele byrokratických a ekonomicko-lobistických poměrech je to pro malé, čistě amatérské sdružení, jako je to naše, příliš velké sousto. Zatím se trpělivě staráme o náš mokřad, máme ale i další plány. Snad na ně jednou dojde.

Co děláte ve svém volném čase, pokud zrovna nejste na výzkumné cestě, nebo se nevěnujete ekologickým aktivitám?
Nejraději jen tak zevluju. Ve městě, na venkově, v přírodě. Není to ale bohužel moc často. Diktát konzumního kapitalismu nám velí nezahálet. Není jednoduché se z té rozjeté mašinerie vymanit. Bydlíme v novém domku s miniaturní zahrádkou a zkoušíme první pokusy se zahrádkařením. V tom vidím ve spíše chmurné budoucnosti velký smysl. Je to ušlechtilé vytváření skutečných hodnot.

Máte nějaký sen, který byste si chtěl v životě splnit?
Dožít se poklidného stáří, nejlépe i s důchodovým zabezpečením.

PAVEL KLVAČ

- je mu 36 let

- je ženatý, má malou dcerku

- od narození žije v Drnovicích

- vystudoval sociologii na Masarykově univerzitě v Brně

- od roku 2000 pracuje jako sociolog na Katedře environmentálních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity

- spolupracuje s Mendelovou univerzitou v Brně

- je zakladatelem a předsedou občanského sdružení Drnka

- napsal několik knih

- je předsedou redakční rady časopisu Veronica

- je členem redakčních rad několika odborných časopisů

- má za sebou několik samostatných výstav