Další díly seriálu Řemesla jižní Moravy najdete ZDE

Soukenictví, které se na jižní Moravě rozvíjelo od počátku třináctého století, patří k nejstarším řemeslům. Umění vyrábět z vlny sukno přinesli do českých zemí kolonisté z Flander, které povolal Přemysl Otakar II. Řemeslu, které o několik století později dalo Brnu přízvisko rakouský Manchester, věnuje Deník Rovnost další díl pravidelného seriálu Řemesla jižní Moravy.

Přistěhovaní flanderští řemeslníci začali vyrábět sukno i ve svém novém domově. Brzy se stali jeho uznávanými dodavateli, jejichž práci organizoval soukenický cech. „Do Brna se tehdy dovážela také vzácná a drahá sukna z Gentu či Bruselu. Jejich kvalita však byla srovnatelná s tím zdejším,“ uvádí ve své studii věnované brněnskému soukenickému cechu historik Jaroslav Dřímal.

Už od roku 1351 se sukno v Brně úředně označovalo a měřila se jeho délka a šířka, což zajišťovalo udržení jeho dobré pověsti. „Když na trhu městská rada odhalila sukno vyrobené s přidáním bavlny, zboží okamžitě pálila,“ doplnil Dřímal.

Pracovní postup při výrobě vlněného sukna si velmi brzy vynutil specializaci jednotlivých řemeslníků. „Písemné prameny sice začínají tyto odborníky považovat za samostatné řemeslníky, jejich pracovní postupy však na sobě závisely,“ vysvětlila historička Dana Olivová z Muzea města Brna.

Na výrobě sukna se tak podíleli například knapové, vlnaři, česáči, postřihovači, valcháři či barvíři. Hotové zboží se označovalo jako sukno vejmětné, míšené, stoupené či pankart.

Zlomovým obdobím pro soukeníky a textilní průmysl na jižní Moravě bylo osmnácté století. „Ve třicátých letech žilo v Brně jen třináct soukeníků. Každý vlastnil jeden stav a jejich společná roční produkce byla zanedbatelná,“ uvedla Olivová.

Ve druhé polovině století však došlo k zásadnímu obratu. Z původních řemeslných dílen začaly totiž vznikat manufaktury, které v nastávajícím století zaměstnávaly tisíce lidí. Brno bylo navíc prvním městem v monarchii, kde se v roce 1814 začaly při výrobě textilu používat parní stroje. „V devatenáctém století bylo Brno nejvýznamnějším místem textilního průmyslu v Rakousko­Uhersku,“ doplnila Věra Rozbořilová ze Střední uměleckoprůmyslové školy textilní v Brně.

Odbornice na textil Věra Rozbořilová z brněnské střední textilní školy říká: Tkaní dalo základ počítačům

ROZHOVOR – Základem výroby látek bylo od pradávna tkaní. Vypořádat se s ním museli nejen soukeníci, ale i pláteníci, kteří stejným způsobem zpracovávali různé materiály. „Zatímco soukeníci pracovali s vlnou, pláteníci zpracovávali lněná, kopřivová či konopná vlákna,“ říká Věra Rozbořilová ze Střední uměleckoprůmyslové školy textilní v Brně.

Co všechno předcházelo tomu, než se z ovčí vlny stalo sukno?
Nejdříve bylo potřeba ostříhanou vlnu vyprat a usušit. Potom ji lidé předli a z vyrobené příze už chystali osnovu na tkaní.

Jak se tkaní změnilo díky technice?
Princip vzniku látky je stále stejný, jen se dnes při velkovýrobě nepracuje ručně a postup řídí počítače. Na technický pokrok bychom se však mohli dívat i z druhé strany. Díky tkaní se totiž výrazně měnila technika. Už v roce 1805 například vznikl první programovatelný tkalcovský stav, který pracoval s děrnými štítky. A ty stály později u vzniku počítačů.

K čemu bylo dobré valchování, které následovalo po tkaní sukna?
Vlněná vlákna, která nemají hladký povrch, se o sebe při valchování třou. Šupinky vláken se do sebe díky tomu zaklesnou a vlákna zplstnatí, podobně jako když se tupírují vlasy. Látka tak ztratí strukturu, je pružnější a pevnější.

Co všechno se ze sukna šilo?
Mělo široké využití. Od kalhot a sukní třeba až po kroje a uniformy. V oblečení ze sukna se vlastně chodilo od podzimu až do jara. V létě pak přišlo na řadu oblečení plátěné.

„Máma“ textilek stávala v Lidické

Kvalitní jemná sukna. Takové zboží vyráběla první velká brněnská textilní manufaktura, která stávala mezi dnešními hotely Slovan a Continental v centru Brna. O její rozvoj se zasloužil továrník Johann Leopold Köffilera.

Továrna vznikla v roce 1763, první dvě desítky let však moc neprosperovala. „Na nohy ji postavil až Köffiler, který ji získal v roce 1781,“ uvedla brněnská historička Milena Flodrová.

Köffiler tehdy pozval odborníky na sukno z Belgie a Anglie, kteří v Brně zavedli ověřené výrobní postupy. A aby měl zahraniční rádce kde ubytovat, postavil v blízkosti továrny čtyři desítky malých domků. „Po odchodu cizinců je pronajal dělníkům, a založil tak vlastně první dělnickou kolonii v Brně,“ doplnila historička.

V roce 1859 už v Brně pracovalo sto deset továren a velkodílen na zpracování vlny a sukna. Mnozí mistři z těchto dílen se vyučili právě v Köffilerově firmě. „Můžeme jí proto právem říkat matka textilek,“ upozornila Flodrová.

Textilní továrny, které Brno v devatenáctém století proslavily, patřily většinou Němcům nebo Židům. Významnými továrníky byli například Löw-Beerovi, kteří vlastnili podniky v Brně a také ve Svitávce na Blanensku. Z jejich rodiny pocházela i Greta Tugendhat, majitelka slavné brněnské funkcionalistické vily. Textilním továrníkem byl rovněž Alfred Stiassny, který pro svou rodinu nechal v Brně postavit takzvanou vládní vilu v brněnských Pisárkách.

Po druhé světové válce německá a židovská jména z továren jména a nahradily je podniky Mosilana a Vlněna. Ty však po roce 1989 čekal boj o přežití, který vyhrála jen Mosilana. Tradice vlnařské výroby na jižní Moravě se tak udržela jen díky její pokračovatelce, Nové Mosilaně.

Vážení čtenáři, seriál Řemesla jižní Moravy najdete také v tištěné podobě každý čtvrtek v Brněnském deníku Rovnost.