Ta se představuje v dalším díle pravidelného seriálu Vyškovského deníku Rovnosti Osobnost Vyškovska.

Jste mezi lidmi známá hlavně díky vydání několika knih. Kolik jich do současnosti bylo?
Zatím deset. Mimo to jsem se na čtyřech dalších podílela jako spoluautor. Většina z nich se týká historie obcí, ale troufla jsem si napsat i životopisnou knížku o našem velkém rodákovi olympijském vítězi ve cvičení na kruzích v roce 1936 na olympiádě v Berlíně Aloisi Hudcovi. Napsala jsem také řadu článků zabývajících se historií své rodné obce, a několik studií pro odborné časopisy.

Pracujete v současné době na nějaké nové publikaci?
Ano. U příležitosti nadcházejícího sedmistého výročí dobývaní hradu Račice králem Janem Lucemburských mám pro příští rok z poloviny rozpracovanou knížku o jeho tehdejším majiteli Friduši z Linavy. Teď jsem však musela práci nad knížkou na pár týdnů přerušit, protože jedno z olomouckých vydavatelství mne požádalo o zpracování několika článků z Vyškovska pro nové číslo Hanáckého kalendáře.

Co bude obsahem nové knížky?
Ráda bych v ní poněkud poopravila léty zažité tvrzení, že Friduš z Linavy byl pouhým loupeživým lapkou, a přiblížila osobnost tohoto rozporuplného rytíře čtenářům i z trochu jiného úhlu pohledu. Vše totiž spíše nasvědčuje tomu, že Friduš z Linavy byl jedním z vůdců moravské opozice proti králi Janu Lucemburskému a hrad Račice jedním z center tohoto odboje.

Vaše knížky se zaměřují převážně na region. Neměla jste někdy ambice přesáhnout regionální hranice a zaměřit se na něco většího?
Myslím, že knížka o Aloisi Hudcovi už toho tak trochu dosáhla. Vždyť právě Hudcova osobnost daleko přesahuje hranice našeho regionu, protože významně pozvedla prestiž naší republiky v tehdejší Evropě i ve světě. Za situace, která v roce 1936 v sousedním Německu panovala, nebylo jistě lehké dosáhnout tak závratného úspěchu. Co se týká přesažení regionálních hranic, mám v ohni i další želízko. Ráda bych také napsala knížku o lékaři Jaromíru von Mundym, který strávil celé své dětství i mládi na račickém zámku a z historie je známý jako spoluzakladatel světové organizace Červený kříž a zakladatel Červeného půlměsíce. Jako lékař stál také v Rakousku u zrodu císařské vojenské sanitní služby a položil základy modernímu rakouskému lékařskému záchrannému systému.

Čím je podle vás vyškovský region specifický?
Myslím si, že v případě Vyškovska je to především krásná příroda a nádherná krajina bohatá na řadu historických památek. Vždyť stačí jen vystoupat na rozhlednu Chocholík u Drnovic a rázem máte před sebou celé Vyškovsko jako na dlani. A co se týká Račic, ty jsou přímo neodmyslitelnou součástí tohoto kraje. Jsou místem, kudy po celá staletí kráčela historie a občas malým drápkem zasáhla i do české a vysoké evropské politiky. A proto je mi tak trochu líto, že se tato několik století dlouhá a na události velmi bohatá historie minulému vedení smrskla na padesát let společné existence Račic s Pístovicemi, s nimiž byl bývalý městys sloučený v jednu obec v roce 1960.

Takže podle vás se historie Račic momentálně zanedbává?
Myslím si, že ano. Vždyť loni byla týden před komunálními volbami uspořádaná mohutná oslava společné existence obou sloučených obcí, zatímco na 780 let samostatné existence Račic se dva roky předtím jaksi úplně pozapomnělo. Bez jakékoliv odezvy zůstala v uplynulých dvou volebních obdobích i snaha lidí přesvědčit vedení obce, aby požádalo o navrácení historického označení městys, kterým se Račice v minulosti pyšnily. A tak nezbývá než věřit, že nově zvolené vedení obce bude v tomto směru o mnoho vstřícnější.

V jedné z vašich knih jste se věnovala právě Račicím, když jste sbírala pověsti z okolí. Nepřipadáte si někdy jako Karel Jaromír Erben nebo Božena Němcová?
Oba tvořili v trochu jiné době, než je ta dnešní. Tehdy šlo především o povzbuzení národní hrdosti a podporu vlastenectví. Dnes, kdy starých pamětníků ubývá a mládež a střední generace vlivem televize, počítačů a dalších vymožeností moderní doby postupně ztrácí zájem o dřívější hodnoty, jde především o to, přiblížit jim zajímavou a nenásilnou formou historii zajímavých míst jejich rodného kraje a naučit je rozumět historii a hledat v ní poučení pro budoucnost.

Pokud jde o historii rodného kraje, v médiích je teď hodně diskutovaná otázka výuky vlastenectví na školách, se kterou přišel ministr školství Josef Dobeš. Myslíte, že něco takového české školství a česká společnost potřebuje?
V dnešním stále více a více se globalizujícím světě má národní hrdost stále svůj význam. Chybí vzory, kterých by si mládež vážila a které by se snažila napodobovat. A i když řada lidí s některými názory pana ministra polemizuje, myslím si, že právě výchova k národní hrdosti by měla mít při výchově mladé generace své pevné místo. V tomto směru bychom se mnohému mohli přiučit například od Američanů, kteří národní hrdost i vědecké úspěchy propagují téměř ve všech oblastech jejich života. Důležitou úlohu by při tom měla hrát spolu se školou i rodina a média.