Předchozí díly seriálu Osobnosti Vyškovska naleznete ZDE

Sportovní střelbě se věnujete od dvanácti let. Jak to vlastně celé začalo?
Tehdy byl takzvaný Svazarm, tedy Svaz pro spolupráci s armádou, který zastřešoval řadu sportů. Organizovaly se soutěže, ve kterých musela soutěžit družstva. Tam byla vždy podmínka tří mužů, jedné ženy a jednoho juniora. No, a můj otec tehdy střílel, tak mě ke střelbě vtáhl, i když se vzduchovkou jsem už uměl zacházet. A koníček mi vydržel do dneška.

Už jako kluk jste si hrál se zbraněmi?
Se vzduchovkou na dědině střílel vrabce každý mladý kluk. Dnes je to samozřejmě zakázané.

Jak dnes vypadají zkoušky na zbrojní průkaz?
Skládají se ze dvou částí. Žadatel se musí samozřejmě nejprve přihlásit, musí se rozhodnout, jakou skupinu zbrojního průkazu chce získat. Tam je to rozdělené na skupiny A až E. Skupina A je jenom sběratelství, B jsou pak sportovní zbraně, C je určená pro myslivost a pak skupiny E a D pro ochranu a obranu zdraví a majetku.

Předpokládám, že jich máte víc…
Já mám všechny skupiny.

Jak je to dnes se zdravotními zkouškami?
Je to o žádosti u lékaře a ten na základě zdravotní dokumentace podepisuje, že je žadatel schopný nosit zbraň nebo průkaz. Pro ty, kteří zbraň potřebují denně v zaměstnání, je to pochopitelně tvrdší.

Jste členem prezidia Českého střeleckého svazu. Jak jste se k takové pozici dostal?
Od roku 1991, kdy se Svazarm rozešel podle odbornosti, jsem už nějaké funkce zastával. Když pak vznikl Sportovně střelecký klub Vyškov, tak jsem se po krátké době stal jeho předsedou. Po rozdělení na kraje jsem se dostal do čela i Jihomoravského krajského sdružení Českého střeleckého svazu. Od roku 2008 jsem v sedmičlenném prezidiu Českého střeleckého svazu, kde jsem byl nicméně už od roku 2000 členem výkonného výboru. Prezidium je nejvyšší orgán střeleckého svazu.

To je hodně slušný výčet. Čím jste si to zasloužil?
Intenzivněji jsem se sportovní střelbě začal věnovat při studiu na vysoké škole. Dva roky jsem pak střílel i celostátní ligu za Brno. Střelba mě drží dodnes, v podstatě všechny disciplíny, jak pistolové, tak i puškové. Třeba i předovka.

Tak o té slyším poprvé…
Předovka je zbraň, která se nabíjí zepředu. Třeba jako za Napoleona. Systém je tam různý. Je to každopádně trochu alchymie, třeba kolik prachu použít a tak podobně.

Vraťme se k vašim sportovním úspěchům…
Aktivně se věnuji sportovní činnosti už řadu let. A myslím, že vcelku i s úspěchem. Pořádáme třeba klání Vyškovská liga, na kterou jezdí i lidé třeba z Frýdku-Místku nebo Vrchlabí. Jedná se o deset disciplín. Z nich se pak dělá pohár všestrannosti, kdy se sčítají umístění v jednotlivých disciplínách. Letos jsem ho teda zase vyhrál.

Takže se pro vás hledá konkurence těžko?
Pořádáme ho asi čtrnáct let a jen vloni mě jeden porazil.

Jako člen prezidia rozhodujete i o osudu naší nejlepší reprezentační střelkyně Kateřiny Emmons?
Dá se to tak říct. Definitivní rozhodnutí k zařazení do reprezentace na určitou sportovní akci je na prezidiu. Samozřejmě k nám jde doporučení už v nějaké podobě. Už samozřejmě střílí déle, než jsem usednul v prezidiu. Je vynikající deset let zpátky. Zejména ve vzduchové zbrani nebo malorážce. Po mateřské se dostala znovu do skvělé formy.

Znáte ji osobně?
Setkal jsem se s ní několikrát v Plzni, teď naposledy s kočárkem a manželem Mattem. To je také moc milý člověk.

Koho z českých reprezentantů bere střelecký svět na vědomí?
Moc jich bohužel není. Brokoví střelci jsou tradičně velmi dobří, třeba David Kostelecký. Sportovní střelba je nicméně malý sport, to je potřeba připomenout. Přesto je na počet medailí naším nejúspěšnějším olympijským sportem vůbec. To je dobré připomenout.

I pro sportovní střelbu nicméně musíte být fit psychicky i fyzicky…
Je to sport každopádně náročný. Jak fyzicky, což se někomu možná nezdá, tak i psychicky. Střelec musí po fyzické stránce tvrdě makat. Jakékoliv zakolísání mezi myšlením a vlastním provedením každého výstřelu znamená velkou ztrátu.

Jak se vyrovnáváte s nervozitou?
Myslím, že jsem poměrně klidný člověk a dokážu negativní pocity ovládat jak ve střelbě, tak i v životě. Někdy to ale přijde. Je to otázka zvyku, založená na speciálním dýchání a odvedení pozornosti na něco jiného. To si každý na sobě musí vyzkoušet. Mnohdy je nervozita horší, když se daří, než když člověk střelí slabší ránu. Horší je, když střelec zasáhne čtyřikrát desítku a řekne si, dám padesát a zatleská mi celá střelnice. To pak mnohdy není úplně snadné. Jakákoliv drobná chyba může ve výsledku hodně stát.

Stejně to musí být těsně před výstřelem velké nervy…
Člověk se musí soustředit a každou ránu vypracovat od A do Z. Od uchopení zbraně až po samotné vypálení. Prostě alfa omega. Správně držím pistoli, stále plynule dýchám, a když mi to klesá do terče, tak někdo je zvyklý vydechnout a trochu nadechnout a někdo zase nevydechne úplně. Srovnám mířidla, mušku a hledí, dostanu to pod terč. Do osmi vteřin by se pak mělo odpálit.

Jste i vášnivý myslivec. Jak je daleko od sportovní střelby k myslivosti?
Na myslivost se dneska pohlíží trochu jednotvárně. Jenže ono to není o trofejích, ale spíš o celoroční práci. Lov je jen třešnička na dortu. Když to zjednoduším, tak lovecká sezona trvá dva měsíce. Ani potom to rozhodně není jen o krmení, v honitbě je práce dost.

Co vaše další koníčky? Stíháte je vůbec?
V důchodu jsem krátce. A abych řekl pravdu, tak jsem se na něj těšil i hlavně z důvodu toho, že se jim budu moci víc věnovat. Určitě rád fotografuji a natáčím na video. A rád jsem i na zahrádce. Určitě se v důchodě nenudím.

JAN PROCHÁZKA
je mu 64 let
je rodák z Bohdalic
od roku 1971 žije ve Vyškově
je ženatý, má dva syny a čtyři vnoučata
je vyškovským zastupitelem
v komunální politice se pohybuje už od roku 1990, uspěl už v šestém volebním období
je v sedmičlenném prezidiu Českého střeleckého svazu
ve sportovní střelbě dělá i rozhodčího
momentálně trénuje dvě děvčata