Kromě stálých expozic chystá Pištělka pro návštěvníky třikrát do roka tematicky zaměřené výstavy. Kromě toho zastává také funkci obecního kronikáře. Teď se představuje v pravidelném seriálu Vyškovského deníku Rovnosti Osobnost Vyškovska.

Jak jste se dostal k práci správce muzea?
V roce 1983 jsem dělal výstavu v kostelní věži. Každému se to líbilo, říkali, že jsem to udělal pěkně. Takže když hledali nového správce do muzea, dali mi bez nějakého většího povídání klíčky do ruky a starej se.

Takže předtím už bylo muzeum na věži?
V roce 1965 tam udělal švábenický rodák Josef Sláma ke sjezdu rodáků takové malé muzeum. Hlavně tam byly fotky církevního charakteru a nějaké křížky a sošky. Ale toho bylo strašně moc. Já jsem tehdy neměl moc času, pracoval jsem hodně po světě. Domů jsem jezdil jenom na sobotu. Až v roce 1983 jsem rozšířil muzeum o další patro se dvěma místnostmi.

Takže to nebyl přímo Váš nápad, zřídit ve Švábenicích muzeum?
To ne. Byl to nápad bývalého předsedy místního národního výboru a zedníka, který tam dělal údržbáře. Když se v roce 1973 škola přestěhovala do nových prostor, zůstala budova prázdná a přemýšlelo se, co s ní udělat. Někdo říkal, že domov důchodců, ale to nebylo možné. Jsou tady vysoké stropy, musela by se přistavět kuchyňka. Nakonec si někdo řekl, že za ta léta, co škola fungovala, z ní vyšlo mnoho rodáků, ze kterých se stali významní umělci, faráři, malíři a další zajímavé osobnosti. Také na ní učila Eleonora Janáčková, sestra Leoše Janáčka. A tak se usoudilo, že nejlepší využití pro budovu bude muzeum.

Co všechno v něm lidé můžou vidět?
Je tu deset místností, dvě jsou na výstavy, které se třikrát do roka obměňují. V těch osmi místnostech můžou lidé vidět opravdu všechno proto jsme tomu dali název vlastivědné muzeum. Máme tady třeba ukázku staré školní třídy. Pak jsou tady tři vesnické jizby s kachlovými kamny pro představu, jak se dřív vařilo, nebo tkalcovský stav na koberce. Všechno, co tady lidé uvidí, je darem místních obyvatel, dostali jsme třeba pravý švábenický hanácký kroj. Hodně se lidé zastavují v místnosti, kde je na tři tisíce starých fotografií z okolí švábenického regionu. Opravdu je tady nač se dívat.

Odkud k vám do muzea lidé přijíždí?
Díky dálnici sem jezdí lidé ze všech stran, ale nejvíce od Brna a ze Slavkovska nebo Bučovicka. Pravidelně sem chodí učitelky s dětmi z místní školy a školky. Nemůžeme čekat nějaké velké návštěvy, protože máme otevřeno jen v neděli odpoledne. Přesto nás navštíví kolem dvou tisíc lidí ročně, což si myslím je slušné.

Zmínil jste i výstavy, jakou jste pro toto období nachystal?
Protože v září je svátek svatého Václava, tak jsem udělal výstavu o jeho životě. Podařilo se mi sehnat různé obrazy z šestnáctého a sedmnáctého století, jak se tenkrát svatý Václav zobrazoval. Je to už čtyřiapadesátá výstava od roku 1983.

Odkud berete materiály?
V podstatě z těch čtyřiapadesáti výstav jenom na jedenácti nebyly moje materiály. Jinak je to všechno z mých sbírek. Každá ta sbírka obsahuje od jednoho do dvou tisíc dokumentů. A když se to napíchává, tak je to přes dvě kila špendlíčků.

Jak vybíráte témata pro výstavy?
Já mám věci naházené v krabici, a když se jimi tak probírám, říkám si: Jejda, už je toho hodně, mohla by se z toho udělat výstava. Mám třeba nachystané materiály o Praze a o Brně. Jsou to přes dvě stě let staré malované pohlednice. Tuto výstavu možná udělám příští rok. Letos na Vánoce nachystám výstavu o třebechovickém betlému a pražském Jezulátku.

Vypadá to, že muzeum je váš koníček…
Nedalo by se říct, že je to můj koníček, každému říkám, že to spíš dělám z lásky k obci. Můj koníček byl od malého žáčka sbírání poštovních známek. Mám známky prakticky z celého světa. Nemám je ale spočítané. Říkal jsem si, že v důchodu na to budu mít čas. Ale práce v muzeu je opravdu hodně.

Máte nějaký plán, co byste ještě chtěl v muzeu udělat?
Mám přes šest set betlémů. Mým snem je upravit druhé patro, kde by na sto osmdesáti metrech čtverečních byla jejich celoroční výstava. Na celé Moravě, ba ani v Čechách kromě třebechovického betlému v takovém rozsahu nic není.